"Už hrozně dlouho jsi nic nenapsala. Teď jsem na Tebe na jednom školení odkazoval a není co číst." Zhruba něco takového mi v prvních zářijových dnech nového školního roku s naléhavostí (kterou jsem si možná jen vymyslela) sděloval kolega (v kuloárech známý pod přezdívkou "Slávek, co všechno ví"). Přimělo mě to zveřejnit to, co celý ten rok nosím v hlavě, v srdci, na duši, jen ne na jazyku. I když vím, že si do vlastního hnízda... |
Slávek (ten, co všechno ví) mě obohatil výrokem "přistihnout děti při úspěchu". Přece jim chceme dát šanci, aby se TO VŠECHNO naučily. Jenže jak? Tím, že je necháme hledat? Že jim ukážeme variabilitu cest, které vedou k cíli? Že jim dáme víc času? Kolik času to je? Nebo máme chtít tu jednu cestu, kterou vybereme, v těch přesných krocích a čase, které se nám zdají správné? (Ostatně "taky jsme tím prošli a neublížilo nám to.") Aaaaaaa... A pak ta čísla, kterým říkáme známky. Kdo je nakonec ten, který je opravdu potřebuje? K čemu jsou? Nejde to dělat jinak? |
Oblast hodnocení mé zoufalství, myslím, dobře vykresluje. Zůstala jsem napůl cesty. Někde v bodě, kde cítím, že známkovat neumím?, ale nevím jak to udělat jinak. Abych mohla chodit domů v normálním čase a svobodná, že jsem svou dnešní práci dokončila. Vymýšlela jsem různé varianty vytváření zpětné vazby, u nichž jsem ve své nesystematičnosti dokázala vydržet jen chvíli, protože jsem se tavila a tavila. A pak mě zase sežvýkaly POCHYBY.
Definitivně jsem padla ústy na zem. Ležela jsem v hlíně, padala na mě omítka, stěny a nakonec úplně všechno. Jestli čekáte pointu se šťastným koncem, můžu ji nabídnout, i když jinou, než se asi čeká. Nenašla jsem recept. Našla jsem oporu v lidech, které jsem měla kolem sebe, když mi to začalo přerůstat přes hlavu. To všechno. POCHYBY, mluvící špunti kteří vás nenechají vydechnout, historky on si začal i pláč nad zapomenutými bačkůrkami, nepovedenou horní kličkou nebo prostě proto, že je zrovna čtrvtek. Děkovala jsem jim osobně. Udělali toho pro mě moc, tihle mí "andělé". A pevně mě drželi nad vodou, když mě poprvé napadla ona fenomenální Svěrákova věta "Já už tady nejsem rád". |