Publikováno na webu vřesinské základní školy 12.2.2015.
Není tomu tak dávno, co si jeden tatínek posteskl, že žijeme v 21. století a na školách to není vidět. Chtěl elektronickou žákovskou knížku, domácí úkoly na internetu a výsledky písemných prací e-mailem. Není to už trochu přehnané? Co všechno by měl učitel zvládat, aby byl tím správným „moderním pedagogem“? A kam až sahají mantinely pokroku, narážející na tradiční postupy a vzorce chování?
Doba jde mílovými kroky vpřed a s ní se ruku v ruce vyvíjí a mění celý svět. Nádherně je to vidět na dětech. Zatímco my jsme se nebojácně proháněli po lese, hráli vibiku u dědovy garáže a když jsme nebyli „do tmy doma“, následoval „zarach na ven“, dnešní mládí je ovládáno technologiemi. Čas nám ukazují chytré telefony, volné chvíle trávíme sledováním imaginárních příběhů idealizovaných hrdinů uvnitř počítačových her a realita někdy až děsivě splývá s fikcí.
Jak se tohle všechno dotýká školy? Povedou zákazy, tresty a přehlížení technologií, které se schovávají v dětských aktovkách, k vytyčenému cíli „bezpečí“? Kradou nám tablety v hodinách čas na opravdové učení? A patří vůbec technologie do škol nebo je křída a tabule dostatečným prostředkem na cestě ke vzdělávání?
Kdyby tradice převládaly nad pokrokem, možná by nás dnes ve špičkových nemocnicích léčil „moderní doktor“ přikládáním pijavic, protože „tak se to vždycky dělalo“. Zvolili bychom dnes skalpel nebo laser? A souhlasíme-li s tím, že by dnešní lékaři měli používat moderní technologie, proč nás myšlenka implementace technologií do školství tak nějak pořád děsí?
Myslím, že není možné připravovat děti na svět, který se kolem nás proměňuje neskonalou rychlostí tak, že se budeme tvářit, že technologie do našich životů nepatří. Uděláme-li ze zakázaného ovoce ve školních třídách prostředek k učení, nebude čas ve škole zábavnější? Proč místo zákazů nenaučit děti bezpečně se pohybovat na internetu, pracovat se zdroji informací, používat klíčová slova pro vyhledávání a vést je k dobré „hygieně“ práce s ICT?
Mění-li se svět, je třeba se přizpůsobovat novým podmínkám. Co bylo dobré kdysi, nemusí být zákonitě dobré dnes. Co fungovalo dříve, může být dnes neefektivní. Každý učitel může vyhodnotit možnosti přínosu ICT do vlastních hodin. Každý žák může motivovat svého učitele k používání tabletů či telefonů v hodinách, každý žák se může prostřednictvím technologií nechat motivovat k vlastnímu učení. A každý rodič může zvážit, jak dalece bude podporovat snahu školy o rozvoj informační gramotnosti svých dětí.
Můžeme spoustu věcí. Můžeme zapojit internet do modelů tradičního vzdělávaní. Můžeme díky tabletům proměnit statické informace v dynamické. Můžeme se nechat motivovat a nadchnout interaktivitou, která je obrovským přínosem technologií ve vzdělávání. Platí-li ale tvrzení, že by nás škola měla alespoň částečně připravit na opravdový a reálný život, můžeme stále zatvrzele bojovat proti zavádění technologií do výuky či přehlížet jejich existenci?
Možná je načase dovolit škole, aby se mohla svobodně proměnit. Aby díky ICT pracoval s okamžitou zpětnou kontrolou svého snažení ne jeden žák u tabule, ale všichni ve stejný čas. Aby místo zákazů učila škola bezpečnému pohybu na síti. Aby místo statických modelů využívala interaktivitu a dynamičnost. A aby konečně odložila skalpel…
Není tomu tak dávno, co si jeden tatínek posteskl, že žijeme v 21. století a na školách to není vidět. Chtěl elektronickou žákovskou knížku, domácí úkoly na internetu a výsledky písemných prací e-mailem. Není to už trochu přehnané? Co všechno by měl učitel zvládat, aby byl tím správným „moderním pedagogem“? A kam až sahají mantinely pokroku, narážející na tradiční postupy a vzorce chování?
Doba jde mílovými kroky vpřed a s ní se ruku v ruce vyvíjí a mění celý svět. Nádherně je to vidět na dětech. Zatímco my jsme se nebojácně proháněli po lese, hráli vibiku u dědovy garáže a když jsme nebyli „do tmy doma“, následoval „zarach na ven“, dnešní mládí je ovládáno technologiemi. Čas nám ukazují chytré telefony, volné chvíle trávíme sledováním imaginárních příběhů idealizovaných hrdinů uvnitř počítačových her a realita někdy až děsivě splývá s fikcí.
Jak se tohle všechno dotýká školy? Povedou zákazy, tresty a přehlížení technologií, které se schovávají v dětských aktovkách, k vytyčenému cíli „bezpečí“? Kradou nám tablety v hodinách čas na opravdové učení? A patří vůbec technologie do škol nebo je křída a tabule dostatečným prostředkem na cestě ke vzdělávání?
Kdyby tradice převládaly nad pokrokem, možná by nás dnes ve špičkových nemocnicích léčil „moderní doktor“ přikládáním pijavic, protože „tak se to vždycky dělalo“. Zvolili bychom dnes skalpel nebo laser? A souhlasíme-li s tím, že by dnešní lékaři měli používat moderní technologie, proč nás myšlenka implementace technologií do školství tak nějak pořád děsí?
Myslím, že není možné připravovat děti na svět, který se kolem nás proměňuje neskonalou rychlostí tak, že se budeme tvářit, že technologie do našich životů nepatří. Uděláme-li ze zakázaného ovoce ve školních třídách prostředek k učení, nebude čas ve škole zábavnější? Proč místo zákazů nenaučit děti bezpečně se pohybovat na internetu, pracovat se zdroji informací, používat klíčová slova pro vyhledávání a vést je k dobré „hygieně“ práce s ICT?
Mění-li se svět, je třeba se přizpůsobovat novým podmínkám. Co bylo dobré kdysi, nemusí být zákonitě dobré dnes. Co fungovalo dříve, může být dnes neefektivní. Každý učitel může vyhodnotit možnosti přínosu ICT do vlastních hodin. Každý žák může motivovat svého učitele k používání tabletů či telefonů v hodinách, každý žák se může prostřednictvím technologií nechat motivovat k vlastnímu učení. A každý rodič může zvážit, jak dalece bude podporovat snahu školy o rozvoj informační gramotnosti svých dětí.
Můžeme spoustu věcí. Můžeme zapojit internet do modelů tradičního vzdělávaní. Můžeme díky tabletům proměnit statické informace v dynamické. Můžeme se nechat motivovat a nadchnout interaktivitou, která je obrovským přínosem technologií ve vzdělávání. Platí-li ale tvrzení, že by nás škola měla alespoň částečně připravit na opravdový a reálný život, můžeme stále zatvrzele bojovat proti zavádění technologií do výuky či přehlížet jejich existenci?
Možná je načase dovolit škole, aby se mohla svobodně proměnit. Aby díky ICT pracoval s okamžitou zpětnou kontrolou svého snažení ne jeden žák u tabule, ale všichni ve stejný čas. Aby místo zákazů učila škola bezpečnému pohybu na síti. Aby místo statických modelů využívala interaktivitu a dynamičnost. A aby konečně odložila skalpel…