Těšila se, letos trochu jinak než v minulých letech. Objala staré známé a potřásla několika milýma rukama. Vzpomněla si, jak před lety v Brně, na setkání učitelů, kteří používají iPad, neznala vůbec nikoho z nich. Jak se na ni tehdy někteří usmívali. A jak se letos usmívali úplně stejně. Jak je krásné se do té stejně "potrefené" komunity vracet.
Valná většina toho, co na ni letos na Učitelském summitu na International School of Prague dýchlo, nebyly po letech aplikace. A je to dobře. Ono je to ve výsledku jedno, v čem se tvoří. Hlavně že se tvoří, že je to efektivní, že nás to tvaruje, posouvá k cíli a že nás to baví. Letos to bylo o nápadech. O příbězích. A o konkrétních lidech. O učitelích a jejich dětech. O tom, co se daří, jaké slepé uličky na nás mohou číhat.
To nové, co summit letos nabídl, byla hodina plná inspirace. Bylo moc fajn si ji prožít. Podívat se pod ruce lidem, kteří napříč republikou (vlastně republikami - to zdraví slovenské kolegy) učí "jinak". Tady ale nejde o iPady. Nejde o technologie. Jde o filozofii. A ta se nám pod rukama konečně začíná kolektivně proměňovat. Jak pravil Miro Alexovič: "Dítě je partner." Uvědomila si, že to tak má čím dál víc učitelů z jejího (ať už reálného či virtuálního) okolí. A na tváři se jí objevil úsměv.
Ani většina odpoledních workshopů ji nezklamala. Žádné: "klikněte sem" a "kliknete tam".
Konečně se zřetelně vynořuje to, k čemu si ona sama během několika posledních let díky mnoha inspirativním lidem a knihám pomalu dochází. Aby ta práce měla smysl a směřovala k vytyčenému cíli, otázka totiž nezní "Jak bych mohl tuhle aplikaci využít?". Otázka zní "Co by mi mohlo pomoct, abych se k tomu cíli dostal efektivněji?". Pokud je to iPad, je skvělé, když ho máte po ruce. A pokud to iPad není, je skvělé, když ho necháte ležet v kufru nebo s ním jen zaznamenáte to, co se událo bez zásahu technologií.
Možná to cítíte stejně jako ona. Možná vůbec není potřeba jim určovat, které nástroje mají využít. Možná je jen dobré jim pomoct se vyznat v tom "kde jsou, kam směřují a co potřebují k tomu, aby toho mohli dosáhnout". Možná s učebnicemi, možná bez nich. S knihami nebo s dalšími inspirativními lidmi. V tematických projektech, které nerespektují hranice času ani toho, čemu legračně říkáme "předměty".
Je to už dost dávno, co naposledy stála před sálem plným lidí. A tohle všechno se jí honilo v hlavě. Že se začíná něco měnit a že je to kolektivní. V několika vteřinách jí proběhly hlavou nové školy a systémy, které vznikají na popud těch, kteří už nechtějí své děti posílat do stejné školy, kterou sami zažili. Těch, kteří vědí, že tak, jak jsme to dělali doteď, to už nepůjde...
Nadechla se.
A kdyby chtěl kdokoliv z Vás přeletět Atlantik nebo udělat něco podobně nemožného...
 | |
RSS Feed
