Měla by viset. VIDITELNĚ, aby se kdokoliv a kdykoliv mohl poučit a připomenout si, jak správně žít. A rozhodně by neměla být na okrasu. Letos poprvé mám hrdý pocit, že nám tu nevisí zbůhdarma...

​Přišel mi vzkaz. Odvážný výrok žákyně, který napsala své "jablečné" učitelce. Opravdu dloouho už jsem na počítač s OS Windows nesáhla. A pak mi to došlo. WINDOWS je jméno naší plyšové opice, kterou používáme jako znamení pro odchod na WC v hodině. A byla jsem hrdááá... :-)

Když jsme se potkávali první týden, mluvili jsme o tom, na co jsou Hadi zvyklí. Bylo to zajímavé zejména proto, že jsem je "přebírala" (jak se tak hezky po luštěninsku říká) v pololetí. Vyjevili mi, na co jsou zvyklí a co jim vyhovuje. A já vyjevila jim (prozatím naprosto skrytě), že budeme rozvolňovat. Jsem totiž rozvolňovací typ.

A tak jsme ty zažité věci rozvolňovali a rozvolňovali, až někteří začali křičet, že jsou tak rozvolnění, že nevědí, co by si se sebou počali. A to nás nezastavilo a rozvolňovali jsme dál. Rozložili a rozvolnili jsme ten stávající školní systém na kousky velikosti kostkového cukru (více o kostkách se dočtete tady). Někdo by mohl mít mylný pocit, že SMĚŘUJEME K ANARCHII, ale není to pravda. My totiž velice složitě a náročně (protože jinak to dneska asi ani nejde) budujeme něco, čemu se říká AUTONOMIE. 

Wikipedia říká, že autonomie je "stav určitého společenství nebo jednotlivce, pokud se řídí pravidly a zákony, které si sám dává nebo dobrovolně přijímá". A o tu cestu, o hledání, nacházení a práci s pravidly se teď chci podělit...

Bývá to nejtěžší. Pokládám takhle ze začátků společné práce záludnou otázku "Jaká pravidla by teď u nás vě třídě měla platit, kdybyste si do nich mohli napsat COKOLIV?" Byli byste překvapeni, ale kolem osmého roku života, kdy se mi většinou dostávají do spárů, mají ten dosavadní školní systém (takový, na který jsem byla zvyklá já a zřejmě i moji rodiče) pod kůží až nesnesitelně hluboko. 

"Za jedno zapomenutí puntík a za pět puntíků poznámku!" křičí kdosi z davu.
"Takhle to opravdu chcete? Co třeba za deset puntíků? Za sto? A co zrušit puntíky?"
"Takhle je to fér. Můžete mít na nástěnce třeba seznam a puntíky tam zapisovat."

Můžu, ale nebudu. :-) Zaprvé jsem líná, za druhé často zapomínám, jsem nedůsledná a veřejné házení černými puntíky po žácích mou empatickou část přivádí k zoufalé nepříčetnosti.  (Taky se ptáte, co dělám ve školství?)

DEJTE JIM ŠANCI. Nakonec totiž stejně dojdou k tomu, že aby se jim společně žilo dobře, je třeba se v něčem omezit. A to, že se budou chtít omezit dobrovolně, to je to nejdůležitější, kvůli čemu je třeba ty opratě na začátku úplně zahodit. 

K formulaci pravidel, která hledáme, existuje jistě mnoho postupů. Důležité je, aby si je mohli najít sami. My si ta svoje vymyšlená a nalezená pravidla píšeme. Nejdřív každý sám pro sebe, na tajnačku, aby se nevědělo. Vždycky je dobré pravidla početně omezit, nám se osvědčilo číslo ŠEST. 

Následuje sdílení ve dvojicích s obtížným úkolem "Z vašich dvanácti pravidel ve dvojici vytvořte společně šest nejdůležitějších." Z dvojic pak míříme do čtveřic a z dvnácti pravidel opět tvoříme šest. Někdy přepisujeme, někdy zahazujeme a někdy slučujeme. Tak, aby nic podstatného nevypadlo a abychom měli dobrý pocit, že tohle všechno má smysl. 

"Nekopeme se. Nemluvíme sprostě. Nebereme si cizí věci bez dovolení." Tyto i mnohé další věty prošli naší negací a my jsme vymýšleli, co tedy dělat máme. Společně jsme na tabuli sdíleli všechna pravidla, která ve skupinách vznikla. A pak přišel předposlední úkol - slučování do konečných šesti vět. 
"Když si něco chceš půjčit, zeptej se. To je přece slušnost, ne?"
"A slušné je taky neříkat sprostá slova."
SLUČUJEME. 
Tak nějak podobně vzniklo naše pravidlo "CHOVÁME SE K SOBĚ SLUŠNĚ." S dodatkem "
​a hrajeme fair play". Ale k dodatkům se ještě propracujeme.

Dav navrhnul pravidlo "Respektujeme se." Někteří tomu ale nerozuměli, tak začalo vysvětlování. Hledali jsme ve slovnících a používali příklady z běžných životů, aby bylo pochopeno. Ale pro jistotu, pro takovou tu, která by se mohla vynořit z prázdna, máme dodatky. Pomáhají nám rozumět a rozšiřovat.

"RESPEKTUJEME SE" - bereme ohledy na druhé
"PRACUJEME TIŠE" - abychom nerušili ostatní

​Nemluvíme o nich, ale jsou tam. A my víme, co znamenají.

Sami si je zvolili, sami ať se v nich usmaží. Buďte tvrdým otrokářem a hned ze začátku se na pravidla odkazujte. Často. Často. Pořád. "Honzo, ruší mě, když nedodržuješ pravidlo "PRACUJEME TIŠE". "Kájo, vadí mi, když porušuješ pravidlo "OSLOVUJEME SE KŘESTNÍMI JMÉNY." Často. Často. Pořád. A nepřestaňte, dokud se jim nezaryjí pod kůži. Musí je znát jako svoje boty. (Přestože u nich o přestávce nestojí a nememorují je zpaměti, budou je "tam" mít. Pan profesor Hejný by určitě uměl vysvětlit proč...) Předhazujte jim je, dokud se jich nepřejí. (A oni se jich nepřejí.)

Až se to všechno podaří a z prudkých žalovníčků, kteří běhají po třídě a křičí, budete mít vyzrálou skupinu, která sama sebe hlídá v dodržování nastolených zákonů, dejte mi vědět. Já se lopotím u rady číslo devět a nevzdávám se. Zatím. Ale jde to tak nějak snáz, když pod sebou nemám vzduchoprázdno, ale pevně rostlý kmen zásad, na kterých trvám. A vedle sebe podporu těch, kteří si je nechtějí nechat bořit. Energicky bojují za svůj klid. Že se nic nezměnilo? Místo zakřičeného "BUĎ UŽ KONEČNĚ TICHO" jsem nedávno zaslechla "MŮŽU TI NĚJAK POMOCT, ABY MOHLI OSTATNÍ PRACOVAT V KLIDU?" A pak jsem je to nechala napsat. To, jak to vnímají oni. A vnímají to stejně. Jsme u devítky a nevzdáme to! A vy?

"A vždycky když to někdo poruší, tak by třeba něco opisoval nebo dělal kliky." A u nás nikdo nic neopisuje, nedělá kliky ani nechodí do kouta. My se nějak netrestáme. (Pamatujete, jak jsem líná, nedůsledná a často zapomínám?) My tady tak prostě sedíme s tím svým pocitem, že se nám to zase nepovedlo. A někdy je nám to jedno a jindy i brečíme, protože je nám to líto. Dle nálady, počasí a toho, jak na to kdo zareaguje. Většinou to je "Vadí mi, že mluvíš nahlas, nemůžu se soustředit." A tím to končí. Tedy v jedné hlavě to končí a v druhé možná začíná. Bez trestu. A funguje to tedy?! 

Máme jich šest, ale některé třídní zásady, které jsem považovala za důležité, se tam nevešly. Tak máme pravidla velká (na ty si přišli sami Hadi) a malá (která jsou úplně stejně důležitá, jako ta velká). A na ta si přišli Hadi tak nějak díky mně. A osvědčila se...

Přidávám soupis těch našich. Netvrdím, že jsou báječná a správná. Tvrdím, že na nich pracujeme, že jsme se na nich nadřeli a že si s nimi ještě užijeme...

"A z nebe se snášelo malé modré peříčko. A Lucka nastavila dlaň a to peříčko jí přistálo na dlani a ona do něj pak foukla a ono zase uletělo a ona pak za ním běhala a pak jí uletělo a ona za ním pořád běhala a pak byl večer a pak šla spát," popisoval jeden z Hadů odpověď na otázku O ČEM KNIHA HLAVNĚ JE. Učitelka se usmála. Kniha se nejmenovala ani "Modré peříčko", ani "Lucka a modré peříčko" a modré peříčko v knize nehrálo vůbec žádnou důležitou roli. Celý výklad trval docela.. no docela dost dlouho na to, aby si uvědomila, že přestala vnímat. Ne po modrém peříčku, ale někde po tom, když Lucka ulehla potřetí do své postýlky a stále nepřišla žádná zápletka.

"Tak někdo další," s obavami v hlase vyzvala osazenstvo třídy. "Třeba ty. Máš za leden přečtenou nějakou knihu?" "Ne," ozvalo se posmutněle. "Nikdy jsem žádnou knížku nedočetl do konce." Nadechla se. Ani zoufale, ani zhrzeně. Nadějeplně. "No.. A to se teď změní," usmála se. Vytáhla na ně čtenářské bingo. Bingo a celoroční hru, která (vytasená v pololetí) se stala hrou půlroční. Bude to hra na hledání vnitřní motivace prostřednictvím té vnější. Nějak se začít musí. :-)

A aby se nám ta hromada čtení nepomíchala, pojďme ji nějak zorganizovat. A tu přichází aktivní učitelka jak jinak než s knihou v ruce a volá: "Mám." Otevírá fialový obal (jak příznačné, že?) a nadšeně prohledává listy. Následně se sápe po iPadu a cosi do něj zarputile ťuká. (Mixuje Grafio a PicCollage a kdybyste taky chtěli mixovat a umět další iPadové věci, tak se mrkněte sem.) Budou čtyři. Tedy čtyři záznamy o přečtených knihách. Nechť si každý vybere podle chuti. A už to s pocitem odvedené práce šoupe na síť. Co kdyby se to někomu hodilo nebo to někdo hrozně potřeboval už dneska večer? A co když nezná onu fialovou knihu, do které ona bořila nos a kradla? (O krádežích doporučuju krásnou knihu "Kraď jako umělec".) Tak tedy:
​
K. Šafránková, R. Hubálková : "Záznamy z četby pomocí grafických organizérů pro žáky 5. - 9. tříd: Postava" 

Jestli se někdo zeptá, jestli učím žáky 5. - 9. tříd, když používám tuhle knížku, tak neučím. No a? :-) 

A jestli se někdo zeptá, jestli má Katka víc takových povedených knížek, tak MÁ (viz nakladatelství Šafrán).

A děkuji Jiřince Hrbáčové, která si půjčila hru na hledání neznámé osobnosti, která nám vloni vznikla s páťáky na Vřesině, celou ji inovovala pro čtení, napsala mi o tom, a tak jsem si jí mohla pozměněnou zase ukrást zpátky. :-)

A teď už ty výstupy. Co kdyby je někdo potřeboval nutně dneska večer... :-)

První třídu jsem nikdy neučila (A taky doufám, že ji ani v nejbližších mnoha letech učit nebudu). Letos se potkáváme v angličtině. Tento týden makáme na čtení. Ano, zřejmě právě proto, že jsem nikdy v první třídě neučila, nevím, že děti pod analyticko-syntetickým vedením v listopadu prostě nečtou. Tedy neměly by číst. Ale ony čtou...

(Zní to hrdě. Jsme totiž hrdí.)
(A ano, tuším že Ema má mámu, ale tohle je prostě něco víc.)
(Vím, že i mámina Ema je něco víc, ale omlouvám to tím,
 že jsem v té první třídě ještě nikdy neučila)
(A taky doufám, že ji ani v nejbližších mnoha letech učit nebudu.)


Ať tedy gotujete nebo negotujete, vypadá to asi takhle...

​Třeťáci chňapli po kartičkách (unikátně nevznikly v PicCollage, leč klasicky ve Wordu) stejně nadšeně, jako prvňáci. Tak jsme upgradovali a fičíme taky. Je to dřina i zábava v jednom. Ruka jako symbol slovesa HAVE nám je dávno známá. Že JÁ je pozpátku AJ, to už taky víme. YOU mají malušci jako ruku, která ukazuje na TEBE, velcí si už nechali písmenka. A ostatní jsme odvodili.

A teď ta finta Fň. Když je podmět černobílý, čteme ruku jako HAVE. Když je barevný (HE, SHE, IT), čteme tu samou ruku jako HAS. Zápor už netřeba představovat a gramatika sviští jedna radost. Nemyslete si ale, že na fintu Fň přišla učitelka, to ani náhodou. Ačkoliv kartičky napinkla černobíle a barevně nějak nevědomky, našli systém, pojmenovali ho a teď jim to funguje. A to je radost...

Cítila to nejen v prstech, ale i na hlasivkách. Předvánoční únava se plíživě vkrádá bez povšimnutí, tak je třeba jí jít naproti. Třeba dalším výtvarným suplem, který na ni spadl. Na ni, na učitelku prvostupňařku. Elementaristku. Na ni, která by měla umět krásně kreslit a skvěle hrát na několik hudebních nástrojů. Inu, představy a realita jsou si někdy na míle vzdálené. Mohlo by se zdát, že svůj zápas s uměním prohrává, leč je tu ještě Pinterest.

"Byla jsem o víkendu nakupovat," zahájila docela neobratně svůj motivační projev. Vzpomínka na koledy, ozdoby a třásně v ní vyvolala pocit, že Vánoce už jsou opravdu za dveřmi. Myslela na Billa Nighyho, jak si ho zase letos bude představovat, když to "bude cítit v prstech". "A navíc, chystáte se na svůj velký vánoční koncert," dodala rychle, aby zahnala ten každoroční vánoční stihomam. "Dejme se do práce."

Po chvíli byl na světě. Kreativní, nápaditý, mile vyhlížející.. "A co to vlastně je?" zeptal se kdosi z davu. "Přece zpěvák vánočních koled," odpověděl jiný dětský hlas. Zpěvák vánočních koled? Přistihla se, že na něj zase myslí. Na něj. Zpěváka vánočních koled. Na Billa Nighyho...

Tahle přírodka byla fajn. Mohli jsme si totiž kreslit. Učitelka nám nejdřív dlouze vysvětlovala, jak máme ten papír přeložit, ale asi se to vyplatilo, všem se nám to podařilo. Pak jsme mohli kreslit a byl chvíli klid. Nakonec nás ale navedla, abychom si naše krásné výtvory rozstříhali. Mysleli jsme si, že je přepracovaná, ale prý to okoukala někde na Pinterestu. Tak jsme stříhali, lepili, popisovali a doplňovali informace. Prý se nám to bude snad líp pamatovat. No uvidíme. Máme založeno v přírodovědném portfoliu. Jak to tak vypadá, je z toho celá rozložená. Jak kytka, tak učitelka...

Zkoumání květu jsme si nechali na příští hodinu.
Až dozkoumáme, doplníme a třeba se i podělíme.

     Donutila nás sepsat nějakou tabulku o tom, co má náš projekt obsahovat. Ptala se, co v tom projektu chceme mít. (Asi to neměla připravený.) Pak nás nutila tvořit nějaké úrovně a nakonec jsme to sepisovali do tabulky. Tu nám nasdílela na Disk, nechala nám čas a říkala něco o jakési Dohodě a že máme dělat věci jak nejlíp můžeme.
   Za týden jsme všichni hrdě mávali vzduchem přírodovědnými projekty. K našemu zděšení si je ani nevybrala ke kontrole, ale museli jsme si je vyměnit mezi sebou. A pak nás posadila k počítačům, že si je ohodnotíme sami. (Asi byla líná opravovat odpoledne.) No co, sepíšu "Máš to pěkný, líbí se mi tvůj obrázek, ale dneska si mi kousl do svačiny, dal bych ti dvojku." A bude. Jenže ona zas mává nějakou tabulkou. Tou stejnou, kterou jsme sestavili před týdnem.
   Pochopili jsme. Počítač nám červeně opraví alespoň některé chyby a protože tvoříme na Disku, můžeme to dopracovat doma. Hlavně se to dobře opravuje a přepisuje, když se chceme k textu vrátit a změnit ho. A není to zas tak složitý. Píšu, co vidím. No tak prosím:  "Tvůj obrázek je barevný, doplněný pěti popisky." Nadšeně pobíhala mezi monitory a vykřikovala: "Za tečkou mezeru!", "Hlídejte si čas!". Mezery teda máme, ale pohlídáme si, aby se časem vypařily. Za to její poplašené nadšení to snad i stojí.

Účastníci iPadí letní školy znají učitelčina výtvarná školní traumata i historky o tom, jak se její obrázek nedostal na nástěnku. Poučena z nezdarů svých vlastních vzdělávaček vystavuje teď všechno, co jí přijde pod ruku. Vzhledem k tomu, že se jí výtvarná výchova prozatím obloukem vyhýbala, není to zase tak často. V pátek suplovala výtvarku ve třetí třídě. Těšila se. Není přece žádné ořezávátko (čtěme "má Pinterest"). A tak jsme objevili práci se suchými pastely. Radost měla nejen učitelka, ale i paní uklízečka...

První společné aktivity jsme věnovali seznamování, jedna individuální byla věnována sociální síti Facebook. Vytvořili jsme si ve třídě facebookovou zeď, na kterou jsme společně nasdíleli naše vlastní profily. Několik statusů z prázdnin a prvního školního týdne, profilový obrázek i seznam koníčků. Vyvěšeno, nasdíleno, čteme si ve volných chvílích...