Měla by viset. VIDITELNĚ, aby se kdokoliv a kdykoliv mohl poučit a připomenout si, jak správně žít. A rozhodně by neměla být na okrasu. Letos poprvé mám hrdý pocit, že nám tu nevisí zbůhdarma...

​Přišel mi vzkaz. Odvážný výrok žákyně, který napsala své "jablečné" učitelce. Opravdu dloouho už jsem na počítač s OS Windows nesáhla. A pak mi to došlo. WINDOWS je jméno naší plyšové opice, kterou používáme jako znamení pro odchod na WC v hodině. A byla jsem hrdááá... :-)

Když jsme se potkávali první týden, mluvili jsme o tom, na co jsou Hadi zvyklí. Bylo to zajímavé zejména proto, že jsem je "přebírala" (jak se tak hezky po luštěninsku říká) v pololetí. Vyjevili mi, na co jsou zvyklí a co jim vyhovuje. A já vyjevila jim (prozatím naprosto skrytě), že budeme rozvolňovat. Jsem totiž rozvolňovací typ.

A tak jsme ty zažité věci rozvolňovali a rozvolňovali, až někteří začali křičet, že jsou tak rozvolnění, že nevědí, co by si se sebou počali. A to nás nezastavilo a rozvolňovali jsme dál. Rozložili a rozvolnili jsme ten stávající školní systém na kousky velikosti kostkového cukru (více o kostkách se dočtete tady). Někdo by mohl mít mylný pocit, že SMĚŘUJEME K ANARCHII, ale není to pravda. My totiž velice složitě a náročně (protože jinak to dneska asi ani nejde) budujeme něco, čemu se říká AUTONOMIE. 

Wikipedia říká, že autonomie je "stav určitého společenství nebo jednotlivce, pokud se řídí pravidly a zákony, které si sám dává nebo dobrovolně přijímá". A o tu cestu, o hledání, nacházení a práci s pravidly se teď chci podělit...

Bývá to nejtěžší. Pokládám takhle ze začátků společné práce záludnou otázku "Jaká pravidla by teď u nás vě třídě měla platit, kdybyste si do nich mohli napsat COKOLIV?" Byli byste překvapeni, ale kolem osmého roku života, kdy se mi většinou dostávají do spárů, mají ten dosavadní školní systém (takový, na který jsem byla zvyklá já a zřejmě i moji rodiče) pod kůží až nesnesitelně hluboko. 

"Za jedno zapomenutí puntík a za pět puntíků poznámku!" křičí kdosi z davu.
"Takhle to opravdu chcete? Co třeba za deset puntíků? Za sto? A co zrušit puntíky?"
"Takhle je to fér. Můžete mít na nástěnce třeba seznam a puntíky tam zapisovat."

Můžu, ale nebudu. :-) Zaprvé jsem líná, za druhé často zapomínám, jsem nedůsledná a veřejné házení černými puntíky po žácích mou empatickou část přivádí k zoufalé nepříčetnosti.  (Taky se ptáte, co dělám ve školství?)

DEJTE JIM ŠANCI. Nakonec totiž stejně dojdou k tomu, že aby se jim společně žilo dobře, je třeba se v něčem omezit. A to, že se budou chtít omezit dobrovolně, to je to nejdůležitější, kvůli čemu je třeba ty opratě na začátku úplně zahodit. 

K formulaci pravidel, která hledáme, existuje jistě mnoho postupů. Důležité je, aby si je mohli najít sami. My si ta svoje vymyšlená a nalezená pravidla píšeme. Nejdřív každý sám pro sebe, na tajnačku, aby se nevědělo. Vždycky je dobré pravidla početně omezit, nám se osvědčilo číslo ŠEST. 

Následuje sdílení ve dvojicích s obtížným úkolem "Z vašich dvanácti pravidel ve dvojici vytvořte společně šest nejdůležitějších." Z dvojic pak míříme do čtveřic a z dvnácti pravidel opět tvoříme šest. Někdy přepisujeme, někdy zahazujeme a někdy slučujeme. Tak, aby nic podstatného nevypadlo a abychom měli dobrý pocit, že tohle všechno má smysl. 

"Nekopeme se. Nemluvíme sprostě. Nebereme si cizí věci bez dovolení." Tyto i mnohé další věty prošli naší negací a my jsme vymýšleli, co tedy dělat máme. Společně jsme na tabuli sdíleli všechna pravidla, která ve skupinách vznikla. A pak přišel předposlední úkol - slučování do konečných šesti vět. 
"Když si něco chceš půjčit, zeptej se. To je přece slušnost, ne?"
"A slušné je taky neříkat sprostá slova."
SLUČUJEME. 
Tak nějak podobně vzniklo naše pravidlo "CHOVÁME SE K SOBĚ SLUŠNĚ." S dodatkem "
​a hrajeme fair play". Ale k dodatkům se ještě propracujeme.

Dav navrhnul pravidlo "Respektujeme se." Někteří tomu ale nerozuměli, tak začalo vysvětlování. Hledali jsme ve slovnících a používali příklady z běžných životů, aby bylo pochopeno. Ale pro jistotu, pro takovou tu, která by se mohla vynořit z prázdna, máme dodatky. Pomáhají nám rozumět a rozšiřovat.

"RESPEKTUJEME SE" - bereme ohledy na druhé
"PRACUJEME TIŠE" - abychom nerušili ostatní

​Nemluvíme o nich, ale jsou tam. A my víme, co znamenají.

Sami si je zvolili, sami ať se v nich usmaží. Buďte tvrdým otrokářem a hned ze začátku se na pravidla odkazujte. Často. Často. Pořád. "Honzo, ruší mě, když nedodržuješ pravidlo "PRACUJEME TIŠE". "Kájo, vadí mi, když porušuješ pravidlo "OSLOVUJEME SE KŘESTNÍMI JMÉNY." Často. Často. Pořád. A nepřestaňte, dokud se jim nezaryjí pod kůži. Musí je znát jako svoje boty. (Přestože u nich o přestávce nestojí a nememorují je zpaměti, budou je "tam" mít. Pan profesor Hejný by určitě uměl vysvětlit proč...) Předhazujte jim je, dokud se jich nepřejí. (A oni se jich nepřejí.)

Až se to všechno podaří a z prudkých žalovníčků, kteří běhají po třídě a křičí, budete mít vyzrálou skupinu, která sama sebe hlídá v dodržování nastolených zákonů, dejte mi vědět. Já se lopotím u rady číslo devět a nevzdávám se. Zatím. Ale jde to tak nějak snáz, když pod sebou nemám vzduchoprázdno, ale pevně rostlý kmen zásad, na kterých trvám. A vedle sebe podporu těch, kteří si je nechtějí nechat bořit. Energicky bojují za svůj klid. Že se nic nezměnilo? Místo zakřičeného "BUĎ UŽ KONEČNĚ TICHO" jsem nedávno zaslechla "MŮŽU TI NĚJAK POMOCT, ABY MOHLI OSTATNÍ PRACOVAT V KLIDU?" A pak jsem je to nechala napsat. To, jak to vnímají oni. A vnímají to stejně. Jsme u devítky a nevzdáme to! A vy?

"A vždycky když to někdo poruší, tak by třeba něco opisoval nebo dělal kliky." A u nás nikdo nic neopisuje, nedělá kliky ani nechodí do kouta. My se nějak netrestáme. (Pamatujete, jak jsem líná, nedůsledná a často zapomínám?) My tady tak prostě sedíme s tím svým pocitem, že se nám to zase nepovedlo. A někdy je nám to jedno a jindy i brečíme, protože je nám to líto. Dle nálady, počasí a toho, jak na to kdo zareaguje. Většinou to je "Vadí mi, že mluvíš nahlas, nemůžu se soustředit." A tím to končí. Tedy v jedné hlavě to končí a v druhé možná začíná. Bez trestu. A funguje to tedy?! 

Máme jich šest, ale některé třídní zásady, které jsem považovala za důležité, se tam nevešly. Tak máme pravidla velká (na ty si přišli sami Hadi) a malá (která jsou úplně stejně důležitá, jako ta velká). A na ta si přišli Hadi tak nějak díky mně. A osvědčila se...

Přidávám soupis těch našich. Netvrdím, že jsou báječná a správná. Tvrdím, že na nich pracujeme, že jsme se na nich nadřeli a že si s nimi ještě užijeme...

"A z nebe se snášelo malé modré peříčko. A Lucka nastavila dlaň a to peříčko jí přistálo na dlani a ona do něj pak foukla a ono zase uletělo a ona pak za ním běhala a pak jí uletělo a ona za ním pořád běhala a pak byl večer a pak šla spát," popisoval jeden z Hadů odpověď na otázku O ČEM KNIHA HLAVNĚ JE. Učitelka se usmála. Kniha se nejmenovala ani "Modré peříčko", ani "Lucka a modré peříčko" a modré peříčko v knize nehrálo vůbec žádnou důležitou roli. Celý výklad trval docela.. no docela dost dlouho na to, aby si uvědomila, že přestala vnímat. Ne po modrém peříčku, ale někde po tom, když Lucka ulehla potřetí do své postýlky a stále nepřišla žádná zápletka.

"Tak někdo další," s obavami v hlase vyzvala osazenstvo třídy. "Třeba ty. Máš za leden přečtenou nějakou knihu?" "Ne," ozvalo se posmutněle. "Nikdy jsem žádnou knížku nedočetl do konce." Nadechla se. Ani zoufale, ani zhrzeně. Nadějeplně. "No.. A to se teď změní," usmála se. Vytáhla na ně čtenářské bingo. Bingo a celoroční hru, která (vytasená v pololetí) se stala hrou půlroční. Bude to hra na hledání vnitřní motivace prostřednictvím té vnější. Nějak se začít musí. :-)

A aby se nám ta hromada čtení nepomíchala, pojďme ji nějak zorganizovat. A tu přichází aktivní učitelka jak jinak než s knihou v ruce a volá: "Mám." Otevírá fialový obal (jak příznačné, že?) a nadšeně prohledává listy. Následně se sápe po iPadu a cosi do něj zarputile ťuká. (Mixuje Grafio a PicCollage a kdybyste taky chtěli mixovat a umět další iPadové věci, tak se mrkněte sem.) Budou čtyři. Tedy čtyři záznamy o přečtených knihách. Nechť si každý vybere podle chuti. A už to s pocitem odvedené práce šoupe na síť. Co kdyby se to někomu hodilo nebo to někdo hrozně potřeboval už dneska večer? A co když nezná onu fialovou knihu, do které ona bořila nos a kradla? (O krádežích doporučuju krásnou knihu "Kraď jako umělec".) Tak tedy:
​
K. Šafránková, R. Hubálková : "Záznamy z četby pomocí grafických organizérů pro žáky 5. - 9. tříd: Postava" 

Jestli se někdo zeptá, jestli učím žáky 5. - 9. tříd, když používám tuhle knížku, tak neučím. No a? :-) 

A jestli se někdo zeptá, jestli má Katka víc takových povedených knížek, tak MÁ (viz nakladatelství Šafrán).

A děkuji Jiřince Hrbáčové, která si půjčila hru na hledání neznámé osobnosti, která nám vloni vznikla s páťáky na Vřesině, celou ji inovovala pro čtení, napsala mi o tom, a tak jsem si jí mohla pozměněnou zase ukrást zpátky. :-)

A teď už ty výstupy. Co kdyby je někdo potřeboval nutně dneska večer... :-)

Vědeli jste o tom, ne? Vždyť se to prsimtě řiká. A když se to prsimtě řiká, tak se to prstimtě ví. Je to pravda. Podepsala jsem. A tak opět nakládám banánové krabice. Na stěhování jsou rozhodně nejlepší a o tom já už něco vím. Ještě párkrát a budu mít přebrané a roztříděné všechny svoje materiály. 
     Jde to se mnou z kopce. Z 434 m n.m. se sunu o 200 metrů níž. Rozhodně ale nemůžu říct, že to jde taky od desíti k pěti. Ba naopak. Devět měním za dvaatřicet. A svou labutí píseň jsem rovnou přeměnila v oznámení. Inu, jak pravil Seneca: "Každý nový začátek pochází z konce nějakého jiného začátku." Tak já jdu končit. A začínat... :-)

Aplikaci PicCollage (dostupná pro iPady i androidáře) užijete na sto a jeden různých způsobů. My jsme ji využili při vytváření předních stran našich sešitů. Ať se nám nepletou. Název sešitu v kombinaci s obrázkem a jednoduchou linkou (dá se stáhnout, nebo nakreslit např. v aplikaci Paper 53). Tiskneme na barevný papír a vkládáme pod obal. A od té doby se plést přestaly...