Za poslední dobu jim do třídy naběhlo na všelijaká pozorování hned několik vetřeleckých dospěláků. Z různých důvodů tak mezi sebe přivítali učitele i neučitele, kteří mohli pozorovat, jak to u nich ve třídě chodí, na co jsou zvyklí a jak probíhá jejich učení i společný den. Z reflexí, kterými spolu s vetřelci - návštěvníky následně u-čitelka prošla, vyvstalo jedno zajímavé téma...
"Udivilo mě, že se ta holčička během hodiny zvedla a klidně si šla vyhodit papírek do koše," pravil jeden z hostů. "A co má jako znamenat ten plyšák, když jdou na záchod? A jakto, že se Vás vůbec neptají, jestli na ten záchod smí?" zeptal se host druhý. Zarazila se. Co je na tom přesně divného? A pak jí to došlo. ANARCHIE! |
Skáčou po lavicích, běhají po chodbách, vzduchem létají lahve, lepidla, někdy i nůžky. Hýkají a křičí. Kopou do zdi, rozbíjejí vybavení a ničí pomůcky. Ucpali záchod, rozbili topení, v mrazech rozlévali vodu po chodníku. Třese se před nimi kdejaká klávesnice, obsah jejich vlastního pouzdra a možná i některý z učitelů. Dělají si co chtějí, na záchod chodí bez dovolení, pijí v hodině, někdy dokonce nepracují s ostatními. Jeden z hostů vidí tuhle malou armádu jako obrovskou psychickou převahu a prchá dřív, než se vůbec stačí rozkoukat. Takhle je rozhodně možné je vidět. NEMAJÍ ŘÁD, NEŘÁDI!
Pojďme si ale rozkrýt karty. Je jich 32, dříve 2 samostatné třídy, které se sloučily v jednu. Pro některé je ONA už šestou učitelkou, kterou za své působení na 1. stupni mají. Různé osobnosti, různé diagnózy, různé příběhy. Výborní sportovci. Snílci s nespoutanou kreativitou. Vítězové matematických olympiád. Čtenáři, recitátoři, tanečníci, hudebníci, výtvarníci. |
Dokáží spolupracovat a vzájemně se podpořit. Zvládají změny (na ty je ONA odborník), jsou flexibilní. Pracují přesčas (nějaký zvonek už nás dávno neovládá jak dřív). Pracují samostatně, vyhledávají informace, pracují s PC i s tablety. Pravidelně prezentují svou práci. Staví se před ostatní a předávají, co se dozvěděli. Očekávají zpětnou vazbu a taky ji umí podat druhému. Objektivně, kriticky, ale nezraňujícím způsobem. Umí říct, co se jim líbí a co ne. Co na druhých oceňují a co by jim doporučili k vylepšení. I TOHLE JSOU ONI.
Ani ONA (a zřejmě ani nikdo z Vás) nechodí klepat na ředitelnu, jestli jí vedení dovolí, aby si zašla na toaletu. Když se chce napít, udělá to. Když jí na lavici překáží papírek, taky ho během hodiny zanese do koše. Dokonce svačí v hodině! (Smí se tohle vůbec říkat? Třicet párů očí sleduje, jak do sebe ONA, která má být vzorem, tlačí termix!) A někdy si i čte. Stejně tak oni. Když mají žízeň, vytáhnou z aktovky pití. Když jim něco překáží, zajdou s tím do koše. Když potřebují na záchod, položí na své místo malou plyšovou opici (pojmenovali ji Windows). Odejdou, když potřebují, ale ONA přesně ví, kdo je pryč. Plyšová opice je jen jedna, což zároveň zaručuje, že odejít může jen jeden. A NE, nezneužívají to. Tedy aspoň nijak okatě. To slovo je AUTONOMIE.
Ani ONA (a zřejmě ani nikdo z Vás) nechodí klepat na ředitelnu, jestli jí vedení dovolí, aby si zašla na toaletu. Když se chce napít, udělá to. Když jí na lavici překáží papírek, taky ho během hodiny zanese do koše. Dokonce svačí v hodině! (Smí se tohle vůbec říkat? Třicet párů očí sleduje, jak do sebe ONA, která má být vzorem, tlačí termix!) A někdy si i čte. Stejně tak oni. Když mají žízeň, vytáhnou z aktovky pití. Když jim něco překáží, zajdou s tím do koše. Když potřebují na záchod, položí na své místo malou plyšovou opici (pojmenovali ji Windows). Odejdou, když potřebují, ale ONA přesně ví, kdo je pryč. Plyšová opice je jen jedna, což zároveň zaručuje, že odejít může jen jeden. A NE, nezneužívají to. Tedy aspoň nijak okatě. To slovo je AUTONOMIE.
Namítnete, že něco takového je ve státních školách nemožné. A máte pravdu. Visí nad nimi různé více i méně důležité řády i neřády. V tom domě, kde se potkávají, pořád drnčí zvonek, kteří křičí: "Teď se učte!" a za chvíli "Teď se neučte.","Teď musíte počítat!" "Teď přestaňte počítat, musíte zpívat." V tom domě, kde se potkávají, platí spousta pravidel, na kterých nemohou nic měnit a která jim nejsou vlastní. Ale taky ta, která si sami vymysleli. "Vždyť se podle nich nechovají! Je to k ničemu." NENÍ. Většina to zvládá. |
A ano, vždycky je někdo, kdo jede na hraniční čáře. A často tu čáru někdo přeskočí. Někdy vědomě, někdy si prostě jen nemůže pomoct. NEJDE TO!
A teď MY...
Kdo z nás dodržuje pravidla, která tu platí?
Kdo z nás jezdí POKAŽDÉ devadesát tam, kde je široká rovná cesta, když spěchá?
(I oni běhají na chodbě.)
Kdo NIKDY nebrouzdá internetem v pracovní době?
(I oni si čtou pod lavicí.)
Kdo si NIKDY nedomlouvá návštěvu lékaře na dopoledne, když může i po práci?
(I oni chodí na záchod v hodině.)
Kdo NĚKDY bez dovolení nadřízených uvaří kávu sobě i kolegům a proplká o něco víc minut, než je dovoleno?
(I oni po zvonění dojídají sendviče, které jim máma ráno ve spěchu, ale s láskou, sbalila do tašky.)
A kdo z nás teď HODÍ KAMENEM?
Kdo z nás jezdí POKAŽDÉ devadesát tam, kde je široká rovná cesta, když spěchá?
(I oni běhají na chodbě.)
Kdo NIKDY nebrouzdá internetem v pracovní době?
(I oni si čtou pod lavicí.)
Kdo si NIKDY nedomlouvá návštěvu lékaře na dopoledne, když může i po práci?
(I oni chodí na záchod v hodině.)
Kdo NĚKDY bez dovolení nadřízených uvaří kávu sobě i kolegům a proplká o něco víc minut, než je dovoleno?
(I oni po zvonění dojídají sendviče, které jim máma ráno ve spěchu, ale s láskou, sbalila do tašky.)
A kdo z nás teď HODÍ KAMENEM?