Naše letošní letní škola proběhla od 7. do 10. srpna 2017 v Malé Morávce. Učitelé z Česka i Slovenska se tu sešli, aby rozvíjeli své dovednosti práce s iPadem. Cílili jsme ale ještě dál. Na to, jak obohacující může být sdílení, nebo na to, jak omezit "frontální přednes učebnicové pravdy". A dařilo se...

V několika posledních letech jsem se hodně věnovala zavádění technologií do výuky. Pohltilo mě to tak moc, až jsem se jednoho dne přistihla, že se sama sebe ptám "A jak do té hodiny dostat iPad?". A v tu chvíli jsem se musela zastavit. Technologie jsou skvělá věc, ale musíme je využívat s rozumem. A v téhle otázce nic rozumného nebylo. ​​

Pevně tedy doufám, že jsme si z letní školy (jejíž střípky jsme zejména na Twitteru sdíleli pod hashtagem #iPadMoravka) odvezli víc, než tipy na skvělé aplikace. Že budeme přemýšlet nad tím, kdy iPad využít a kdy ho nechat v kufru. Že dáme svým žákům prostor, aby si mohli vybrat cestu k cíli. Že nás bude zajímat, co o tématu, kterému se budeme věnovat, už vědí. Že jim nebudeme předkládat pravdy, ale budeme je provokovat, aby je sami objevovali. Že jim pomůžeme orientovat se ve virtuálním světě bezpečně a hlavně je necháme kriticky myslet. Že si vyhradíme prostor na reflexi i hodnocení jejich práce. A že když to bude efektivní, budeme umět najít cestu, v níž nám iPad dovolí mnohem víc než učebnice. 

Teprve až se přestaneme bát sdílet, na čem právě pracujeme, překonáme vzdálenosti a budeme se ovlivňovat na dálku. Tak, jako se nám to dařilo na #iPadMoravka s iŠkolství.cz. Díky Vám za to, mám zase nad čím přemýšlet... 
​​​

Do školství jsem plna nadšení a energie vstoupila na začátku školního roku 2008/09. Vlastně náhodou, jako záskok za spolužáka, který nasliboval a nakonec nenastoupil, jsem se ve svém 4. ročníku vysoké školy stala učitelkou na základní škole v Ostravě Porubě. 

První kontakt s realitou byl ošklivou ránou přes prsty. Na jedné z mnoha porad, které obvykle nebraly konce, zazněl pokyn "V pátek proběhne kontrola výzdoby tříd." Jako nezkušená jsem tedy napochodovala za vedením v naději, že mi ke splnění úkolu VYZDOBTE TŘÍDU budou poskytnuty nějaké pomůcky nebo finance. Údiv v očích paní zástupkyně mě tajně straší ještě teď. Poníženě jsem tedy po pracovní době nasedla do autobusu směr papírnictví a za poslední zbytky peněz z letní brigády jsem nakoupila magnety, špendlíky, krepáky, barevné papíry, kolíčky, provázky a spoustu dalšího materiálu. Vytvořit výzdobu z ničeho je totiž, to musí uznat i paní zástupkyně, kumšt, na který nás na VŠ nikdo nepřipravil. 

Aby i neučitelé byli v obraze, klasická sada, kterou jsme na začátku roku "nafasovali", čítala jedno balení bílých a barevných kříd, houbu a hadr na tabuli. Bylo-li vedení vstřícné, někdy i červenou propisku. Taky možnost omezeného počtu černobílých kopií a šlus. (Na jedné škole s jistou nadsázkou padlo: "Když budeš hodná, dostaneš kazeťák." I o ten se někdy strhne bitka.) Není to mnoho. A je to vlastně celkem ponižující...

Dnes znám spoustu dalších učitelů, kteří část své výplaty zpátky investují do své třídy. Kupujeme si knihy, laminovací folie, drukové kapsy, eurofolie, šanony a spoustu dalších nejen kancelářských potřeb. Někteří investují ještě víc a pořídili si vlastní tiskárnu, řezačku, laminovačku a všemožná další udělátka. Z vlastních úspor, z lásky ke své práci. 

Bylo by krásné, kdyby z vedení zněla slova jako: "Tolik nových kartiček pro děti? To je obdivuhodné. Nepotřebujete další folie?" Ale realita je jiná. Školy šetří kde mohou, a tak bláznivé učitelky tajně tisknou barevné stránky u manžela v práci, o prázdné papíry žadoní u rodičů svých žáků a po známých sbírají nepotřebné kancelářské vybavení.

Zatím totiž ještě nikdo nepřišel s tím, že těm, kteří mají našim dětem pomáhat v přípravě na budoucnost, dá všechno, co ke své práci budou potřebovat. A nebo aspoň ty barevné kopie a pět balíků kvalitních laminovacích folií. Nebo ano? :-)

​Sugata Mitra je indický profesor vzdělávacích technologií na School of Education, Communication and Language Sciences. Fyzik, vědec, nadšenec pro učení. A to, o čem na své přednášce mluvil, mě zasáhlo někde moc hluboko. Byla by škoda si to nechat pro sebe..

Vyslechli jsme příběh, který nazývají "The Hole in the Wall". Příběh o díře ve zdi, počítači s internetem a dětech ze slamu, které se samy od sebe naučily s ním pracovat. Protože jsou na webu dostupné TED talks, nemá smysl popisovat detaily. Rozhodně si tím zkuste proložit den, je to pecka. 

Sdílím několik poznámek, které jsem si během celého povídání stačila zaznamenat. Bylo to vážně zajímavé vyprávění, které provokuje k zamyšlení. Zkuste to...

​Těšila se, letos trochu jinak než v minulých letech. Objala staré známé a potřásla několika milýma rukama. Vzpomněla si, jak před lety v Brně, na setkání učitelů, kteří používají iPad, neznala vůbec nikoho z nich. Jak se na ni tehdy někteří usmívali. A jak se letos usmívali úplně stejně. Jak je krásné se do té stejně "potrefené" komunity vracet. 

Valná většina toho, co na ni letos na Učitelském summitu na International School of Prague dýchlo, nebyly po letech aplikace. A je to dobře. Ono je to ve výsledku jedno, v čem se tvoří. Hlavně že se tvoří, že je to efektivní, že nás to tvaruje, posouvá k cíli a že nás to baví. Letos to bylo o nápadech. O příbězích. A o konkrétních lidech. O učitelích a jejich dětech. O tom, co se daří, jaké slepé uličky na nás mohou číhat. 

To nové, co summit letos nabídl, byla hodina plná inspirace. Bylo moc fajn si ji prožít. Podívat se pod ruce lidem, kteří napříč republikou (vlastně republikami - to zdraví slovenské kolegy) učí "jinak". Tady ale nejde o iPady. Nejde o technologie. Jde o filozofii. A ta se nám pod rukama konečně začíná kolektivně proměňovat. Jak pravil Miro Alexovič: "Dítě je partner." Uvědomila si, že to tak má čím dál víc učitelů z jejího (ať už reálného či virtuálního) okolí. A na tváři se jí objevil úsměv. 

Ani většina odpoledních workshopů ji nezklamala. Žádné: "klikněte sem" a "kliknete tam". 
Konečně se zřetelně vynořuje to, k čemu si ona sama během několika posledních let díky mnoha inspirativním lidem a knihám pomalu dochází. Aby ta práce měla smysl a směřovala k vytyčenému cíli, otázka totiž nezní "Jak bych mohl tuhle aplikaci využít?". Otázka zní "Co by mi mohlo pomoct, abych se k tomu cíli dostal efektivněji?". Pokud je to iPad, je skvělé, když ho máte po ruce. A pokud to iPad není, je skvělé, když ho necháte ležet v kufru nebo s ním jen zaznamenáte to, co se událo bez zásahu technologií. 

Možná to cítíte stejně jako ona. Možná vůbec není potřeba jim určovat, které nástroje mají využít. Možná je jen dobré jim pomoct se vyznat v tom "kde jsou, kam směřují a co potřebují k tomu, aby toho mohli dosáhnout". Možná s učebnicemi, možná bez nich. S knihami nebo s dalšími inspirativními lidmi. V tematických projektech, které nerespektují hranice času ani toho, čemu legračně říkáme "předměty". 

Je to už dost dávno, co naposledy stála před sálem plným lidí. A tohle všechno se jí honilo v hlavě. Že se začíná něco měnit a že je to kolektivní. V několika vteřinách jí proběhly hlavou nové školy a systémy, které vznikají na popud těch, kteří už nechtějí své děti posílat do stejné školy, kterou sami zažili. Těch, kteří vědí, že tak, jak jsme to dělali doteď, to už nepůjde... 

Nadechla se. 

A kdyby chtěl kdokoliv z Vás přeletět Atlantik nebo udělat něco podobně nemožného...

Mezi jednotlivé workshopy jsme během příprav poctivě vnořili dostatečně dlouhé coffee breaky. Za zásoby kávy a mléka (mléka zejména) by se nemuseli stydět ani v té sněmovně. Lektoři byli usměvaví, účastníky prováděli poutavě a nešetřili na zadávání praktických úkolů. Všechno svištělo na téměř profesionální úrovni. Přesto se mezi účastníky vkradla únava. (Počtěte si, co ve Staňkově zažila Jitka Rambousková.)

Rozhodla se totiž, že letošní povinná četba či alespoň zadaný počet přečtených knih(viz Čtenářské bingo) prostě škrtne. Když jim oznámila, že jí postačí jedna přečtená kniha za čtvrtletí, dav zajásal a kdyby mohl, utopí ji v květinách. Jenže... 

"Jsme už přecejen páťáci,že..." Dav zpozorněl. Aby ne, na to už ji zná docela dobře. Potrhlou učitelku. "O to podrobnější a hlubší poznámky ke knihám stačíte vytvořit." (V každé dětské hlavě, která před chvílí imaginárně vysílala květiny a pěla oslavné písně se rozsvítilo STORNO.)

A tak vznikla TABULKA KRITÉRIÍ s jedinou instrukcí: FORMÁT LIBOVOLNÝ. Do tabulky zahrnuli ZÁKLADNÍ ÚDAJE O KNIZE, které záznamy ve čtenářském deníku VŽDYCKY OBSAHOVALY, a další obvyklé i neobvyklé věci. Jen tomu společně dodali to PROČ. (To kvůli té metakognici.) Přece se těm strategiím už docela dost věnovali (nejen ve čtení).

Finové ruší předměty. Ve ScioŠkolách nedávají známky, v Montessori nevychovávají děti k poslušnosti. Rodiče zakládají vlastní alternativní školy, lesní školky byly zřejmě zachráněny a já si říkám, kolik času, peněz a dovedností nás dělí od toho, abychom si konečně uvědomili, že stojíme na místě a svět kolem nás je úplně jiný než byl před těmi stovkami let, kdy lidi vymysleli školu. 

Říkali nám, že změna musí přijít zespodu. A že TO NEJDE. (Zdravím Dana Přibáně.) Pak se ptám, jak je možné, že Scioškoly nemusí dodržovat 45 minutové hodiny. Že nemají třídy třiceti stejně starých dětí. Že nemají prvouku ani informatiku. Jakto, když TO NEJDE? A to jsem si hodně jistá, že si musí dát extra pozor na případné hnidopichy a rejpaly, kteří na ně budou posílat inspekce, hygieny a další kontrolní útvary. 

A tak si tady sedíme, na tom našem malém českém písku, a sníme o tom, jaké by to mohlo být. 

​A já si říkám, že začít už se mělo včera. A ptám se, proč TO NEJDE? Zakopáváme o ty "bobry" (Zdravím Ondřeje Šteffla.) Žijeme totiž v tom, že se nesmí moc tisknout. Nedej Bůh barevně! Že nám ve školách vypadává wifi. Že musíme sedět v lavicích. Že musíme držet dohledy nad žáky. Na chodbách, v šatnách, v jídelně, na zahradě, všude. Že máme mnohopočetné třídy. Že se bojíme uklízeček nebo kuchařek a školníků. A rodičů. A dětí. A že musíme psát psacím písmem. Musíme se učit z učebnic. (Mnohdy vydaných v roce 1998. Nezdá se to tak dávno, dokud si nespočítáte, že jsou dvakrát starší než ty děti, které se z nich učí.) Musíme číst z čítanek. A když dočteme, musíme odpovídat na otázky "Jak se jmenuje Barunčina maminka?" a "Co měla Karkulka v košíku?"

​A musíme se přezouvat. A nesmíme běhat. A musíme zpívat jen jednou týdně od 11:50 do 12:35 a jindy ne. A musíme vymýšlet a dělat domácí úkoly na příklady a na opisování, protože jinak by se to ty děti nenaučily. A musíme jim dávat pětky. A poznámky. A pochvaly, když nezlobí. A nesmíme si moc otevřít pusu. A někdy ani oči a uši. A přitom mezi sebou někdy ani nemluvíme. Myslím my učitelé. A jsme jednou nohou v kriminále. A nesmíme pouštět děti v hodině na WC. A musíme je pořád počítat. A musíme vyplňovat spoustu PAPÍRŮ o tom, co děláme. Protože bez těch PAPÍRŮ by nikdo nemohl ZKONTROLOVAT, že to opravdu děláme. A co kdybychom to třeba nedělali? 

Tak nám začal nový školní rok. Přemýšleli jsme, jak si ho zpříjemnit, jak si přidělat co nejvíc práce a jak to udělat, aby se nám rozvíjela mezitřídní spolupráce. A vymysleli jsme si tematické měsíce. Mezinárodní nebo významný den nám určí téma, my ho hodně, hodně zobecníme, aby se do něj vešlo kdeco, užijeme si společný brainstorming nad tím hodně, hodně obecným tématem... a pak už to jede.

Nám ve třídě letos vykvetl. Uvidíme, jestli se dožije prázdnin. Alespoň těch prvních... :-) ​