​Těšila se, letos trochu jinak než v minulých letech. Objala staré známé a potřásla několika milýma rukama. Vzpomněla si, jak před lety v Brně, na setkání učitelů, kteří používají iPad, neznala vůbec nikoho z nich. Jak se na ni tehdy někteří usmívali. A jak se letos usmívali úplně stejně. Jak je krásné se do té stejně "potrefené" komunity vracet. 

Valná většina toho, co na ni letos na Učitelském summitu na International School of Prague dýchlo, nebyly po letech aplikace. A je to dobře. Ono je to ve výsledku jedno, v čem se tvoří. Hlavně že se tvoří, že je to efektivní, že nás to tvaruje, posouvá k cíli a že nás to baví. Letos to bylo o nápadech. O příbězích. A o konkrétních lidech. O učitelích a jejich dětech. O tom, co se daří, jaké slepé uličky na nás mohou číhat. 

To nové, co summit letos nabídl, byla hodina plná inspirace. Bylo moc fajn si ji prožít. Podívat se pod ruce lidem, kteří napříč republikou (vlastně republikami - to zdraví slovenské kolegy) učí "jinak". Tady ale nejde o iPady. Nejde o technologie. Jde o filozofii. A ta se nám pod rukama konečně začíná kolektivně proměňovat. Jak pravil Miro Alexovič: "Dítě je partner." Uvědomila si, že to tak má čím dál víc učitelů z jejího (ať už reálného či virtuálního) okolí. A na tváři se jí objevil úsměv. 

Ani většina odpoledních workshopů ji nezklamala. Žádné: "klikněte sem" a "kliknete tam". 
Konečně se zřetelně vynořuje to, k čemu si ona sama během několika posledních let díky mnoha inspirativním lidem a knihám pomalu dochází. Aby ta práce měla smysl a směřovala k vytyčenému cíli, otázka totiž nezní "Jak bych mohl tuhle aplikaci využít?". Otázka zní "Co by mi mohlo pomoct, abych se k tomu cíli dostal efektivněji?". Pokud je to iPad, je skvělé, když ho máte po ruce. A pokud to iPad není, je skvělé, když ho necháte ležet v kufru nebo s ním jen zaznamenáte to, co se událo bez zásahu technologií. 

Možná to cítíte stejně jako ona. Možná vůbec není potřeba jim určovat, které nástroje mají využít. Možná je jen dobré jim pomoct se vyznat v tom "kde jsou, kam směřují a co potřebují k tomu, aby toho mohli dosáhnout". Možná s učebnicemi, možná bez nich. S knihami nebo s dalšími inspirativními lidmi. V tematických projektech, které nerespektují hranice času ani toho, čemu legračně říkáme "předměty". 

Je to už dost dávno, co naposledy stála před sálem plným lidí. A tohle všechno se jí honilo v hlavě. Že se začíná něco měnit a že je to kolektivní. V několika vteřinách jí proběhly hlavou nové školy a systémy, které vznikají na popud těch, kteří už nechtějí své děti posílat do stejné školy, kterou sami zažili. Těch, kteří vědí, že tak, jak jsme to dělali doteď, to už nepůjde... 

Nadechla se. 

A kdyby chtěl kdokoliv z Vás přeletět Atlantik nebo udělat něco podobně nemožného...

Mezi jednotlivé workshopy jsme během příprav poctivě vnořili dostatečně dlouhé coffee breaky. Za zásoby kávy a mléka (mléka zejména) by se nemuseli stydět ani v té sněmovně. Lektoři byli usměvaví, účastníky prováděli poutavě a nešetřili na zadávání praktických úkolů. Všechno svištělo na téměř profesionální úrovni. Přesto se mezi účastníky vkradla únava. (Počtěte si, co ve Staňkově zažila Jitka Rambousková.)

Rozhodla se totiž, že letošní povinná četba či alespoň zadaný počet přečtených knih(viz Čtenářské bingo) prostě škrtne. Když jim oznámila, že jí postačí jedna přečtená kniha za čtvrtletí, dav zajásal a kdyby mohl, utopí ji v květinách. Jenže... 

"Jsme už přecejen páťáci,že..." Dav zpozorněl. Aby ne, na to už ji zná docela dobře. Potrhlou učitelku. "O to podrobnější a hlubší poznámky ke knihám stačíte vytvořit." (V každé dětské hlavě, která před chvílí imaginárně vysílala květiny a pěla oslavné písně se rozsvítilo STORNO.)

A tak vznikla TABULKA KRITÉRIÍ s jedinou instrukcí: FORMÁT LIBOVOLNÝ. Do tabulky zahrnuli ZÁKLADNÍ ÚDAJE O KNIZE, které záznamy ve čtenářském deníku VŽDYCKY OBSAHOVALY, a další obvyklé i neobvyklé věci. Jen tomu společně dodali to PROČ. (To kvůli té metakognici.) Přece se těm strategiím už docela dost věnovali (nejen ve čtení).

Finové ruší předměty. Ve ScioŠkolách nedávají známky, v Montessori nevychovávají děti k poslušnosti. Rodiče zakládají vlastní alternativní školy, lesní školky byly zřejmě zachráněny a já si říkám, kolik času, peněz a dovedností nás dělí od toho, abychom si konečně uvědomili, že stojíme na místě a svět kolem nás je úplně jiný než byl před těmi stovkami let, kdy lidi vymysleli školu. 

Říkali nám, že změna musí přijít zespodu. A že TO NEJDE. (Zdravím Dana Přibáně.) Pak se ptám, jak je možné, že Scioškoly nemusí dodržovat 45 minutové hodiny. Že nemají třídy třiceti stejně starých dětí. Že nemají prvouku ani informatiku. Jakto, když TO NEJDE? A to jsem si hodně jistá, že si musí dát extra pozor na případné hnidopichy a rejpaly, kteří na ně budou posílat inspekce, hygieny a další kontrolní útvary. 

A tak si tady sedíme, na tom našem malém českém písku, a sníme o tom, jaké by to mohlo být. 

​A já si říkám, že začít už se mělo včera. A ptám se, proč TO NEJDE? Zakopáváme o ty "bobry" (Zdravím Ondřeje Šteffla.) Žijeme totiž v tom, že se nesmí moc tisknout. Nedej Bůh barevně! Že nám ve školách vypadává wifi. Že musíme sedět v lavicích. Že musíme držet dohledy nad žáky. Na chodbách, v šatnách, v jídelně, na zahradě, všude. Že máme mnohopočetné třídy. Že se bojíme uklízeček nebo kuchařek a školníků. A rodičů. A dětí. A že musíme psát psacím písmem. Musíme se učit z učebnic. (Mnohdy vydaných v roce 1998. Nezdá se to tak dávno, dokud si nespočítáte, že jsou dvakrát starší než ty děti, které se z nich učí.) Musíme číst z čítanek. A když dočteme, musíme odpovídat na otázky "Jak se jmenuje Barunčina maminka?" a "Co měla Karkulka v košíku?"

​A musíme se přezouvat. A nesmíme běhat. A musíme zpívat jen jednou týdně od 11:50 do 12:35 a jindy ne. A musíme vymýšlet a dělat domácí úkoly na příklady a na opisování, protože jinak by se to ty děti nenaučily. A musíme jim dávat pětky. A poznámky. A pochvaly, když nezlobí. A nesmíme si moc otevřít pusu. A někdy ani oči a uši. A přitom mezi sebou někdy ani nemluvíme. Myslím my učitelé. A jsme jednou nohou v kriminále. A nesmíme pouštět děti v hodině na WC. A musíme je pořád počítat. A musíme vyplňovat spoustu PAPÍRŮ o tom, co děláme. Protože bez těch PAPÍRŮ by nikdo nemohl ZKONTROLOVAT, že to opravdu děláme. A co kdybychom to třeba nedělali? 

Tak nám začal nový školní rok. Přemýšleli jsme, jak si ho zpříjemnit, jak si přidělat co nejvíc práce a jak to udělat, aby se nám rozvíjela mezitřídní spolupráce. A vymysleli jsme si tematické měsíce. Mezinárodní nebo významný den nám určí téma, my ho hodně, hodně zobecníme, aby se do něj vešlo kdeco, užijeme si společný brainstorming nad tím hodně, hodně obecným tématem... a pak už to jede.

Nám ve třídě letos vykvetl. Uvidíme, jestli se dožije prázdnin. Alespoň těch prvních... :-) ​

Tak dlouho o tom vtipkujete, že si ostatní začínají myslet, že je to pravda. A to je dobře, protože je. Je jednoduchá na ovládání, dostupná na všelijakých OS a je to přesně ta aplikace, které se říká TOP. Nejlepší aplikace na světě. Jmenuje se PicCollage...

Víc než textem budu tenhle příspěvek plnit obrázky. Nechť jsou jednotlivé koláže důkazem toho, že se nepletu. Že kreativní duše se tetelí nad tím co všechno v PicCollage prostoru může přijít na svět. A že to nebere konce...

FREESTYLE: Nikdy mě nepřestane bavit. Přesně proto, že umí být pokaždé úplně jiná. Že podporuje appsmashing. Že mi dovoluje nechat svou kreativitu bujaře růst. Přesně proto, že je to nejlepší aplikace na světě... :-)

A o co jde nejvíc? Nejen si ulehčit práci, ale taky si to tvoření užít. Nachystejte si podklady v Grafiu nebo v Paperu53, využijeme vše. Postup nám nikdo nediktuje a to je na kreativním tvoření to nejkrásnější. Je třeba kolážovat. (S hotovou koláží pak šup do Vidry, iMovie, BookCreatoru nebo Seesaw.) Je třeba objevit všechno, co nám nabízí. Kdo? No přece #NejlepsiAplikaceNaSvete

Na workshopu "KNIHA: Zvonec a konec", který proběhl v rámci Letní škoy "Tvoříme s iPadem a pro iPad" na Malé Morávce v srpnu 2016, jsme se pokoušeli vymyslet, jak zápis o knize do čtenářského deníku sestavit tak, aby byl smysluplný, ale aby nás i bavil.

Dočetli jsme knihu, což ale rozhodně neznamená, že bychom si s ní nemohli užít další společné chvíle. My jsme se ponořili do zkoumání čtenářských strategií. Přemýšleli jsme, kterou z nich je vhodné rozvíjet po přečtení uceleného textu či knihy a hledali jsme možnosti jak na to. ​

Že je to hloupost? Může být a nemusí. Budeme-li mít na paměti, že se snažíme vytěžit z přečteného textu něco víc, může nám to hodně přinést. Pojďme přemýšlet za text. Jaký status by se objevil na Facebookové zdi věčně hladového Otesánka? Kteří jiní hladoví by mu status mohli "olajkovat"? Jak by na status reagovaly Otesánkovy oběti? A mohl by na tyhle otázky odpovědět někdo, kdo ten příběh dobře nezná? 

Potřebujeme znát příběh, rozumět mu, položit si otázku "které okamžiky jsou pro děj klíčové", umět vystihnout, čím je charakteristická která postava. Můžeme si dát informace z textu do souvislostí s jiným textem nebo příběhem. Pak nám Otesánkův hladový status může "olajkovat" třeba Jeníček s Mařenkou nebo Hladová zeď. Proč ne? 

Snažíme se říct jen to, že to nemusí být nuda. Hledejte a objevujte. Nechte hledat a objevovat své žáky. Využívejte k tomu kdejakého bláznivého nápadu. Ale vždycky mějte na paměti, že máte vědět PROČ. Co chcete u svých žáků rozvíjet a jaký čas jim na to vymezíte. Inspirujte se, tvořte a myslete na cíl. Může jím být mnohdy i ta neprošlapaná cesta, kterou jste tuhle málem přehlédli...

Jak na Facebookové statusy online? Použijte FaKebook...

• www.simitator.com (FB, Messenger a další)
• www.prankmenot.com (umí navíc obrázky do FB statusů)
• www.classtools.net (vyrobte postavě celou falešnou FB zeď)

Měla by viset. VIDITELNĚ, aby se kdokoliv a kdykoliv mohl poučit a připomenout si, jak správně žít. A rozhodně by neměla být na okrasu. Letos poprvé mám hrdý pocit, že nám tu nevisí zbůhdarma...

​Přišel mi vzkaz. Odvážný výrok žákyně, který napsala své "jablečné" učitelce. Opravdu dloouho už jsem na počítač s OS Windows nesáhla. A pak mi to došlo. WINDOWS je jméno naší plyšové opice, kterou používáme jako znamení pro odchod na WC v hodině. A byla jsem hrdááá... :-)

Když jsme se potkávali první týden, mluvili jsme o tom, na co jsou Hadi zvyklí. Bylo to zajímavé zejména proto, že jsem je "přebírala" (jak se tak hezky po luštěninsku říká) v pololetí. Vyjevili mi, na co jsou zvyklí a co jim vyhovuje. A já vyjevila jim (prozatím naprosto skrytě), že budeme rozvolňovat. Jsem totiž rozvolňovací typ.

A tak jsme ty zažité věci rozvolňovali a rozvolňovali, až někteří začali křičet, že jsou tak rozvolnění, že nevědí, co by si se sebou počali. A to nás nezastavilo a rozvolňovali jsme dál. Rozložili a rozvolnili jsme ten stávající školní systém na kousky velikosti kostkového cukru (více o kostkách se dočtete tady). Někdo by mohl mít mylný pocit, že SMĚŘUJEME K ANARCHII, ale není to pravda. My totiž velice složitě a náročně (protože jinak to dneska asi ani nejde) budujeme něco, čemu se říká AUTONOMIE. 

Wikipedia říká, že autonomie je "stav určitého společenství nebo jednotlivce, pokud se řídí pravidly a zákony, které si sám dává nebo dobrovolně přijímá". A o tu cestu, o hledání, nacházení a práci s pravidly se teď chci podělit...

Bývá to nejtěžší. Pokládám takhle ze začátků společné práce záludnou otázku "Jaká pravidla by teď u nás vě třídě měla platit, kdybyste si do nich mohli napsat COKOLIV?" Byli byste překvapeni, ale kolem osmého roku života, kdy se mi většinou dostávají do spárů, mají ten dosavadní školní systém (takový, na který jsem byla zvyklá já a zřejmě i moji rodiče) pod kůží až nesnesitelně hluboko. 

"Za jedno zapomenutí puntík a za pět puntíků poznámku!" křičí kdosi z davu.
"Takhle to opravdu chcete? Co třeba za deset puntíků? Za sto? A co zrušit puntíky?"
"Takhle je to fér. Můžete mít na nástěnce třeba seznam a puntíky tam zapisovat."

Můžu, ale nebudu. :-) Zaprvé jsem líná, za druhé často zapomínám, jsem nedůsledná a veřejné házení černými puntíky po žácích mou empatickou část přivádí k zoufalé nepříčetnosti.  (Taky se ptáte, co dělám ve školství?)

DEJTE JIM ŠANCI. Nakonec totiž stejně dojdou k tomu, že aby se jim společně žilo dobře, je třeba se v něčem omezit. A to, že se budou chtít omezit dobrovolně, to je to nejdůležitější, kvůli čemu je třeba ty opratě na začátku úplně zahodit. 

K formulaci pravidel, která hledáme, existuje jistě mnoho postupů. Důležité je, aby si je mohli najít sami. My si ta svoje vymyšlená a nalezená pravidla píšeme. Nejdřív každý sám pro sebe, na tajnačku, aby se nevědělo. Vždycky je dobré pravidla početně omezit, nám se osvědčilo číslo ŠEST. 

Následuje sdílení ve dvojicích s obtížným úkolem "Z vašich dvanácti pravidel ve dvojici vytvořte společně šest nejdůležitějších." Z dvojic pak míříme do čtveřic a z dvnácti pravidel opět tvoříme šest. Někdy přepisujeme, někdy zahazujeme a někdy slučujeme. Tak, aby nic podstatného nevypadlo a abychom měli dobrý pocit, že tohle všechno má smysl. 

"Nekopeme se. Nemluvíme sprostě. Nebereme si cizí věci bez dovolení." Tyto i mnohé další věty prošli naší negací a my jsme vymýšleli, co tedy dělat máme. Společně jsme na tabuli sdíleli všechna pravidla, která ve skupinách vznikla. A pak přišel předposlední úkol - slučování do konečných šesti vět. 
"Když si něco chceš půjčit, zeptej se. To je přece slušnost, ne?"
"A slušné je taky neříkat sprostá slova."
SLUČUJEME. 
Tak nějak podobně vzniklo naše pravidlo "CHOVÁME SE K SOBĚ SLUŠNĚ." S dodatkem "
​a hrajeme fair play". Ale k dodatkům se ještě propracujeme.

Dav navrhnul pravidlo "Respektujeme se." Někteří tomu ale nerozuměli, tak začalo vysvětlování. Hledali jsme ve slovnících a používali příklady z běžných životů, aby bylo pochopeno. Ale pro jistotu, pro takovou tu, která by se mohla vynořit z prázdna, máme dodatky. Pomáhají nám rozumět a rozšiřovat.

"RESPEKTUJEME SE" - bereme ohledy na druhé
"PRACUJEME TIŠE" - abychom nerušili ostatní

​Nemluvíme o nich, ale jsou tam. A my víme, co znamenají.

Sami si je zvolili, sami ať se v nich usmaží. Buďte tvrdým otrokářem a hned ze začátku se na pravidla odkazujte. Často. Často. Pořád. "Honzo, ruší mě, když nedodržuješ pravidlo "PRACUJEME TIŠE". "Kájo, vadí mi, když porušuješ pravidlo "OSLOVUJEME SE KŘESTNÍMI JMÉNY." Často. Často. Pořád. A nepřestaňte, dokud se jim nezaryjí pod kůži. Musí je znát jako svoje boty. (Přestože u nich o přestávce nestojí a nememorují je zpaměti, budou je "tam" mít. Pan profesor Hejný by určitě uměl vysvětlit proč...) Předhazujte jim je, dokud se jich nepřejí. (A oni se jich nepřejí.)

Až se to všechno podaří a z prudkých žalovníčků, kteří běhají po třídě a křičí, budete mít vyzrálou skupinu, která sama sebe hlídá v dodržování nastolených zákonů, dejte mi vědět. Já se lopotím u rady číslo devět a nevzdávám se. Zatím. Ale jde to tak nějak snáz, když pod sebou nemám vzduchoprázdno, ale pevně rostlý kmen zásad, na kterých trvám. A vedle sebe podporu těch, kteří si je nechtějí nechat bořit. Energicky bojují za svůj klid. Že se nic nezměnilo? Místo zakřičeného "BUĎ UŽ KONEČNĚ TICHO" jsem nedávno zaslechla "MŮŽU TI NĚJAK POMOCT, ABY MOHLI OSTATNÍ PRACOVAT V KLIDU?" A pak jsem je to nechala napsat. To, jak to vnímají oni. A vnímají to stejně. Jsme u devítky a nevzdáme to! A vy?

"A vždycky když to někdo poruší, tak by třeba něco opisoval nebo dělal kliky." A u nás nikdo nic neopisuje, nedělá kliky ani nechodí do kouta. My se nějak netrestáme. (Pamatujete, jak jsem líná, nedůsledná a často zapomínám?) My tady tak prostě sedíme s tím svým pocitem, že se nám to zase nepovedlo. A někdy je nám to jedno a jindy i brečíme, protože je nám to líto. Dle nálady, počasí a toho, jak na to kdo zareaguje. Většinou to je "Vadí mi, že mluvíš nahlas, nemůžu se soustředit." A tím to končí. Tedy v jedné hlavě to končí a v druhé možná začíná. Bez trestu. A funguje to tedy?! 

Máme jich šest, ale některé třídní zásady, které jsem považovala za důležité, se tam nevešly. Tak máme pravidla velká (na ty si přišli sami Hadi) a malá (která jsou úplně stejně důležitá, jako ta velká). A na ta si přišli Hadi tak nějak díky mně. A osvědčila se...

Přidávám soupis těch našich. Netvrdím, že jsou báječná a správná. Tvrdím, že na nich pracujeme, že jsme se na nich nadřeli a že si s nimi ještě užijeme...