Finové ruší předměty. Ve ScioŠkolách nedávají známky, v Montessori nevychovávají děti k poslušnosti. Rodiče zakládají vlastní alternativní školy, lesní školky byly zřejmě zachráněny a já si říkám, kolik času, peněz a dovedností nás dělí od toho, abychom si konečně uvědomili, že stojíme na místě a svět kolem nás je úplně jiný než byl před těmi stovkami let, kdy lidi vymysleli školu.
Říkali nám, že změna musí přijít zespodu. A že TO NEJDE. (Zdravím Dana Přibáně.) Pak se ptám, jak je možné, že Scioškoly nemusí dodržovat 45 minutové hodiny. Že nemají třídy třiceti stejně starých dětí. Že nemají prvouku ani informatiku. Jakto, když TO NEJDE? A to jsem si hodně jistá, že si musí dát extra pozor na případné hnidopichy a rejpaly, kteří na ně budou posílat inspekce, hygieny a další kontrolní útvary.
A tak si tady sedíme, na tom našem malém českém písku, a sníme o tom, jaké by to mohlo být.
Říkali nám, že změna musí přijít zespodu. A že TO NEJDE. (Zdravím Dana Přibáně.) Pak se ptám, jak je možné, že Scioškoly nemusí dodržovat 45 minutové hodiny. Že nemají třídy třiceti stejně starých dětí. Že nemají prvouku ani informatiku. Jakto, když TO NEJDE? A to jsem si hodně jistá, že si musí dát extra pozor na případné hnidopichy a rejpaly, kteří na ně budou posílat inspekce, hygieny a další kontrolní útvary.
A tak si tady sedíme, na tom našem malém českém písku, a sníme o tom, jaké by to mohlo být.
A já si říkám, že začít už se mělo včera. A ptám se, proč TO NEJDE? Zakopáváme o ty "bobry" (Zdravím Ondřeje Šteffla.) Žijeme totiž v tom, že se nesmí moc tisknout. Nedej Bůh barevně! Že nám ve školách vypadává wifi. Že musíme sedět v lavicích. Že musíme držet dohledy nad žáky. Na chodbách, v šatnách, v jídelně, na zahradě, všude. Že máme mnohopočetné třídy. Že se bojíme uklízeček nebo kuchařek a školníků. A rodičů. A dětí. A že musíme psát psacím písmem. Musíme se učit z učebnic. (Mnohdy vydaných v roce 1998. Nezdá se to tak dávno, dokud si nespočítáte, že jsou dvakrát starší než ty děti, které se z nich učí.) Musíme číst z čítanek. A když dočteme, musíme odpovídat na otázky "Jak se jmenuje Barunčina maminka?" a "Co měla Karkulka v košíku?"
A musíme se přezouvat. A nesmíme běhat. A musíme zpívat jen jednou týdně od 11:50 do 12:35 a jindy ne. A musíme vymýšlet a dělat domácí úkoly na příklady a na opisování, protože jinak by se to ty děti nenaučily. A musíme jim dávat pětky. A poznámky. A pochvaly, když nezlobí. A nesmíme si moc otevřít pusu. A někdy ani oči a uši. A přitom mezi sebou někdy ani nemluvíme. Myslím my učitelé. A jsme jednou nohou v kriminále. A nesmíme pouštět děti v hodině na WC. A musíme je pořád počítat. A musíme vyplňovat spoustu PAPÍRŮ o tom, co děláme. Protože bez těch PAPÍRŮ by nikdo nemohl ZKONTROLOVAT, že to opravdu děláme. A co kdybychom to třeba nedělali?
Chtěla bych místo, kam se děti budou těšit. Kam budou rodiče vodit své děti rádi. Kde si budeme moct vybrat, jestli chceme sedět na židli, na koberci nebo na gauči. A když nebudeme chtít sedět, tak se třeba i projdeme, nebo si lehneme, no a? Místo, kde bude spousta chytrých knih, ve kterých se budeme učit hledat. Místo, kde budeme číst. Často a s láskou. A kde si budeme povídat o tom, co jsme se dozvěděli a co to s námi dělá. Místo, kde budou technologie dobrým služebníkem. Kde budeme moct vytisknout tolik barevných kopií, kolik jich budeme potřebovat. A kde bude dostatek papírů. A kříd, fixů, pomůcek a výtvarných udělátek. Kde se nebudeme bát, že na nás paní uklízečka hodí nepříjemný pohled, když omylem rozšlápneme křídu. Místo, kde nebude naše objevování muset po 45 minutách skončit, protože se kvůli tomu zvonícímu ZVUKU a systému budeme muset nutně jít věnovat něčemu úplně jinému. Místo, kde budou věci mezi sebou souviset. A kde budou "učit" lidi, kteří mají rádi svoji práci.
| Vypadá to, že to hodně záleží na penězích. Ale taky na lidech. Na ředitelích, kteří budou umět vést svůj tým dopředu a nenechají ho stát na místě. Na učitelích, kteří se budou pravidelně vzdělávat, sdílet své nápady i problémy, vytvářet dostatek zajímavých příležitostí pro rozvoj dětí a vstřícně komunikovat. Na rodičích, kteří takové učitele budou platit stejně vstřícnou komunikací, zájmem o své děti i jejich práci. A taky respektem k povolání učitele. |  |
A na dětech, které se od svých učitelů a hlavně od svých rodičů budou učit, že ve slušném světě má každý školní problém nějaké řešení a že může být náročné i zábavné to řešení hledat, zkoumat a objevit. A nebudou k tomu potřebovat žádná čísla na papíře.
Nebo jsem se úplně zbláznila?
Nebo jsem se úplně zbláznila?
RSS Feed