Bylo 23:58, když jsem vypustila poštovního holuba, aby zákonným zástupcům vykokrhal mé interní zoufalství. Nebyla v tom ani kapka vína, zato plná káď (a možná i tři kádě) toho podivného pocitu, že se nám tu rozšířil takový nešvar...

Dost dlouho už to nosím v sobě a teprve rozhovor nad obrázkem hada, za kterého dostala nebohá žákyně čtyřku, to vygradoval. Slyšte v čase 10:50.

"Snaží se těm rodičům dávat najevo, aby se neúčastnili toho dialogu nebo že nestojí o žádný dialog." (Více na DVTV.) Možná to tak je. Ale já si to dovolím otočit. Tohle bude soukromé a vezmu to zeširoka.

Kromě toho, že jim několik let tvrdíme, že se bez nás nemůžou hnout, protože by se jim něco stalo, je taky učíme další podivné věci. Třeba mlčet. Máme tu takové vzorce. Nevím jak Vaši, ale naši jsou v tomhle ohledu přeborníci. 
Zkoušela jsem kdeco. Marná sláva, mlčí. Pan Chvojka ve videu láteří na české školy. Že se snaží nevtahovat rodiče do dialogu. Já vtahuju. Vtahuju co to jen jde. Výsledky mého soukromého výzkumu jsou ale tristní. Oni mlčí. Zkoušela jsem se ptát obecně i pokládat velmi konkrétní otázky. Víte, z čeho se mají děti učit? Vyhovuje Vám systém, který jsme si s dětmi nastavili? Je pro Vás srozumitelné, kdy a z čeho budou děti hodnoceny? Mlčí. Z třiceti se ozvou dva. Někdy dokonce (ale to je buď v úterý nebo v březnu) i (nebojím se to říct) čtyři.

Mlčí i naši žáci. Společně je učíme že když mají jiný názor nebo otázku, je lepší si to všechno nechat pro sebe. Že nejlepší cestou je to "přetrpět". Že když je ten dějepis nuda, tak to holt musíš vydržet. Že když se mi ve třídě dějí nepravosti, tak to taky musíš vydržet. Že když nás někdo ponižuje, máme zatnout zuby. (Jsme malí a nemáme si co vyskakovat, chápete...). Chjo...

Dvě maminky si sjednaly osobní schůzku a někteří to dle našineckého zvyku nechali projít i vysokými patry. V další reakci jsem obdržela děkovné zjihnutí smíchy zlomené v pase spolu s tipem na zajímavou knihu. Až takhle jsem dobrá... 

​"Snaží se těm rodičům dávat najevo, aby se neúčastnili toho dialogu nebo že nestojí o žádný dialog," proletělo vzduchem. Naopak. Dělám všechno proto, abych z nich tu zpětnou vazbu dostala. 

Závěr: Bylo zjištěno, že (nevím jak Vaši, ale naši jo) mluvit umí. Otázkou zůstává, jestli  šlo o výkřik do tmy, první vlaštovku nebo labutí píseň. A jelikož nejsem normální učitelka, budu to zkoušet dáááááál... 

Ještě je tady P.S.: Chtěla bych poděkovat všem našim, kteří s námi s úctou ten dialog vedou. S úctou, Vaše...  

Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň. Nastoupila jsem do školy jako učitelka prvního stupně. Jako učitelka prvního stupně jsem jednou promovala, dvakrát kupovala počítač, třikrát se zamilovala, čtyřikrát přestěhovala, pětkrát upravovala ŠVP, šestkrát vzala děti do Prahy a sedmkrát letěla letadlem. Jako učitelka prvního stupně jsem vzala poprvé do ruky iPad a rozmnožila (asi dvacetinásobně) svou knihovnu. Jako učitelka prvního stupně jsem vstávala a jako unavená učitelka prvního stupně chodila spát. Jako učitelka prvního stupně jsem slýchávala "sklop hlavu, zavři pusu a nevyčnívej a budeš se mít dobře", slyšela jsem "no jo, vy na prvním stupni" ale slýchávala jsem i "moc děkujeme za inspiraci". A jako učitelka prvního stupně jsem si taky sáhla na své prozatimní učitelské dno. ​

​nebo "Ať tam jdou holky z prvního stupně, my tady máme mnohem víc práce." Jako lék na tyhle podivné soudy bych ráda doporučila jednodenní pobyt v první třídě, organizaci přesunu dětí z místa A do místa B nebo výlet s prcky na místo, kde jsou druhostupňaři běžně zvyklí dát svým žákům rozchod.

Je to jiná práce. Myslím, že by stálo za to se jednou za čas zastavit, nadechnout se a uvědomit si výhody toho, co už možná zakryl prach všedních dní. Myslím, že stejně tak, jak by se učitel gymnázia měl jednou za čas podívat na nevýběrovou základní školu, měl by druhostupňař sejít k malým školákům a my z prvního stupně občas navštívit mateřskou školu. (P.S. Platí i pro pedagogy VŠ a pro vedoucí pracovníky.) Jednak proto, abychom si uvědomili, že to, co máme, pro nás je či není tím pravým šálkem kávy (kterou pijeme s radostí a naplno), druhak taky proto, abychom viděli, že máme na co navazovat. Že to, co jim říkáme my, říkávala jim bývalá paní učitelka nejspíš taky. 

Neflákáme se, ani když se chvílemi "válíme na koberci". Neflákáme se. Rozhodně ne všichni...

DOSLOV:

Jsem učitelka prvního stupně. Baví mě jí být. Je to radost. Zrovna teď mám možnost pozorovat to z dálky. Tohle řešení je dočasné. Za čas, až zase budu "naše paní učitelka", se budu těšit na příběhy o houbách, na všechny své Olivy, Brambůrky i na to, že můžu být u toho, když se děti učí, jak spolu vyjít. A budu hrdou učitelkou prvního stupně. S vědomím, že můj úděl není lehčí nebo těžší. Je jiný. Myslete na to, až Vás zase napadne, že máme míň práce. Není to pravda...

Prostě to nešlo. Otevřela jsem náruč dvaadvaceti drobným špuntům, abychom společně absolvovali první (jako úplně první první) třídu. ​​Znovu (a hrdě musím říct, že jsem to prohlašovala už roky předtím) se chci poklonit všem těm, které práce v první třídě naplňuje radostí a láskou. Ve mně to probudilo to, o čem chci psát dneska nejvíc.

Pozoruju jiné učitele. Jak o své výuce přemýšlí, mluví, jak ji prezentují oni a jak jejich žáci. Nebo rodiče. A vypozorovala jsem ledasco. Naprosto nejvíc záviděníhodné mi (nehledě na to jakou cestu si vybrali) přijde sebejistota nebo chcete-li přesvědčení, že to, co dělají, dělají dobře. Ve mně totiž vloni mezi hláskováním slova P-E-S, krokováním "Začni teď" a psaním horní kličky a dolního oblouku opravdu intenzivně zesílil pocit, který jsem v záchvěvech pociťovala i dřív (jen jsem pro něj neměla to správné slovo). Ale teď se to rozjelo naplno. To slovo, které označuje to, co mě sžíralo, olupovalo o šťastné chvíle, co mi ubíralo síly a bolelo mě někde vevnitř, to slovo bylo  

Přineslo to spoustu otázek. Opravdu víme, co je pro ně nějlepší? Opravdu se všichni musíme učit ve stejný čas to samé? Opravdu musí tohle a nesmí tamto? Opravdu jsou malí na to, aby si mohli říct, jak to chtějí oni? Jak nastavit ty správné hranice? Jak to zařídit, aby se do školy těšili a aby je bavilo se učit? Jak to udělat, aby to učení bylo smysluplné? Jak v nich neudusit touhu po poznání? Jak známkovat čtení? Proč známkovat počítání? Proč známkovat? Jak střídat vedení a řízení, aby nám to fungovalo? Jak připravit hodinu tak, aby otevírala příležitosti pro rozvoj každého ve třídě? Vadí, že to, co dělají, dělají pomalu? A bude to někdy lepší, když na ně nebudeme tlačit?

Jak to udělat, když známkovat nechci? A co když známkovat chci, ale nemůžu, protože mě to někde vevnitř nepustí? 

Oblast hodnocení mé zoufalství, myslím, dobře vykresluje. Zůstala jsem napůl cesty. Někde v bodě, kde cítím, že známkovat neumím?, ale nevím jak to udělat jinak. Abych mohla chodit domů v normálním čase a svobodná, že jsem svou dnešní práci dokončila. Vymýšlela jsem různé varianty vytváření zpětné vazby, u nichž jsem ve své nesystematičnosti dokázala vydržet jen chvíli, protože jsem se tavila a tavila. A pak mě zase sežvýkaly POCHYBY. ​

Svůj jedenáctý školní rok "za katedrou" (nezní to trochu jako "za katrem"?) jsem poprvé začala jako netřídní učitel. S rozvrhem druhostupňových kolegů přebíhám tu do třetí, tu do deváté třídy. Někdy tu změnu potřebujeme jako sůl. A sůl je nad zlato. POCHYBY nezmizely. Jsou tu se mnou. Učím se s nimi být. Mluvím o nich. Pozoruju učitele, když mluví o tom, jak to dělat správně. Jak to má být. Uvědomuju si tu spoustu otázek, která mi nad tím pořád vyskakuje. A někdy jim tu jistotu děsně závidím... ​

Před: Vysoká očekávání, podporovaná recenzemi mnohých těch, kterých si vážím.

Akce: Nechala jsem se strhnout jeho energií a vtipem. Mělo to příběh, hlavu a patu, bylo to praktické, užitečné a konečně jsem si propojila informace z různých zdrojů, které do sebe najednou tak krásně zapadly. 

Po: Očekávání byla naplněna. Kladu si otázku, proč paní učitelky, které VĚDÍ, JAK SE TO MÁ DĚLAT, navštěvují semináře, kde se to my ostatní teprve učíme. :-)

Před: Tiskneme, stříháme, v Ostravě plníme kufry knihami, které vezeme do Prahy. 

Akce: Před zahájením nám změnili místnost. Sestavujeme lavice, nefunguje Apple TV. Místo avizovaných 16 účastníků, což byl náš strop, jich máme 25. Stále přibývají. Někteří zjišťují, že se přihlásili jinam. Může za to změna místnosti. Nahazujeme alespoň počítač. Nepřihlášený pán vyzrazuje výsledek pokusu. Pak odchází. Wifi bojuje o život. Ale všechna ráno koupená vejce, Jiřka, knihy, překvapení, lapbooky a připravené zdroje to lámou. Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku. 

Po: "No jo, ony jsou ještě mladé, počkejme si za pár let." (Hanka Košťálová a Onřej Hausenblas při zjištění, že jsme ty 2 kufry knih přivezly z Ostravy.  

Před: "... Já jsem se na Vás přihlásila. Anotace zní moc zajímavě."
         "To je jasný, tam se hlásej samí takoví..."
         (Jedna z lektorek na setkání čtenářských škol v Táboře)
          Přicházím s očekáváním, že potkám lidi, plující na podobném obláčku. 

Akce: Přichází klid a duší se rozprostírá radost. Očekávání je naplněno hned v začátku. Obdivuji ostatní, když vyprávějí, kdy a při čem zažívají Flow. "Chtěl jsem už odmala pozorovat vesmír. Tak jsem si na to konečně začal nacházet čas." "V červenci jsem si řekla, že v zimě přeplavu řeku. A tak jsem ji přeplavala." Bylo to obláčkové, radostné, velmi poučné, povznášející, tiché a velké.

Po: V konverzaci nad tím, proč jsme obdrželi 3 příklady Flow u mužů a jen jeden u ženy, jsem musela všem vystrašeným genderově nevyváženým ženám popřát dostatek sebelásky, lásky a opravdových malých radostí. A taky jsem se hodně smála...

Před: Nevěděla jsem, který workshop si vybrat. Volím něco odpočinkového, když mě to nebude bavit, vždycky můžu utéct nebo jen pozorovat, co se děje kolem. Před workshopem svádím boj s nápadem přidat se ke kolegyni a změnit workshop. Ale to se nedělá. Nějak to zvládnu.

Akce: Perfektní start. 100 % příprava, jeden krok navazoval na druhý, nic mi nepřišlo zbytečné. Kniha Aleksandry a Daniela Mizielinských mě zaujala už před pár měsíci. Ale co s ní? A najednou to vidím. Krásné nápady, propojení s realitou. Tvořivé činnostní učení. Entuziasmus paní lektorky, která byla při své premiéře strhující. Uvědomuju si, jak ostatní podobně hltají ty zdánlivě obyčejné nápady. A kolik si toho z jedné dvojstrany v mapě pamatuju. Jsem nadšená. 
​
Po: Objednávám knihy do školní knihovny. Nechápu, jak jsem bez nich mohla doteď učit. Chci zase učit tolik milovanou vlastivědu. A mám radost, že všechny 4 workshopy včetně doplňkového programu a všech blízkých setkání mě zase někam posunuly. Skvělá organizace před, v akci i po. Bylo mi radostnou ctí...

Naše letošní letní škola proběhla od 7. do 10. srpna 2017 v Malé Morávce. Učitelé z Česka i Slovenska se tu sešli, aby rozvíjeli své dovednosti práce s iPadem. Cílili jsme ale ještě dál. Na to, jak obohacující může být sdílení, nebo na to, jak omezit "frontální přednes učebnicové pravdy". A dařilo se...

V několika posledních letech jsem se hodně věnovala zavádění technologií do výuky. Pohltilo mě to tak moc, až jsem se jednoho dne přistihla, že se sama sebe ptám "A jak do té hodiny dostat iPad?". A v tu chvíli jsem se musela zastavit. Technologie jsou skvělá věc, ale musíme je využívat s rozumem. A v téhle otázce nic rozumného nebylo. ​​

Pevně tedy doufám, že jsme si z letní školy (jejíž střípky jsme zejména na Twitteru sdíleli pod hashtagem #iPadMoravka) odvezli víc, než tipy na skvělé aplikace. Že budeme přemýšlet nad tím, kdy iPad využít a kdy ho nechat v kufru. Že dáme svým žákům prostor, aby si mohli vybrat cestu k cíli. Že nás bude zajímat, co o tématu, kterému se budeme věnovat, už vědí. Že jim nebudeme předkládat pravdy, ale budeme je provokovat, aby je sami objevovali. Že jim pomůžeme orientovat se ve virtuálním světě bezpečně a hlavně je necháme kriticky myslet. Že si vyhradíme prostor na reflexi i hodnocení jejich práce. A že když to bude efektivní, budeme umět najít cestu, v níž nám iPad dovolí mnohem víc než učebnice. 

Teprve až se přestaneme bát sdílet, na čem právě pracujeme, překonáme vzdálenosti a budeme se ovlivňovat na dálku. Tak, jako se nám to dařilo na #iPadMoravka s iŠkolství.cz. Díky Vám za to, mám zase nad čím přemýšlet... 
​​​

Do školství jsem plna nadšení a energie vstoupila na začátku školního roku 2008/09. Vlastně náhodou, jako záskok za spolužáka, který nasliboval a nakonec nenastoupil, jsem se ve svém 4. ročníku vysoké školy stala učitelkou na základní škole v Ostravě Porubě. 

První kontakt s realitou byl ošklivou ránou přes prsty. Na jedné z mnoha porad, které obvykle nebraly konce, zazněl pokyn "V pátek proběhne kontrola výzdoby tříd." Jako nezkušená jsem tedy napochodovala za vedením v naději, že mi ke splnění úkolu VYZDOBTE TŘÍDU budou poskytnuty nějaké pomůcky nebo finance. Údiv v očích paní zástupkyně mě tajně straší ještě teď. Poníženě jsem tedy po pracovní době nasedla do autobusu směr papírnictví a za poslední zbytky peněz z letní brigády jsem nakoupila magnety, špendlíky, krepáky, barevné papíry, kolíčky, provázky a spoustu dalšího materiálu. Vytvořit výzdobu z ničeho je totiž, to musí uznat i paní zástupkyně, kumšt, na který nás na VŠ nikdo nepřipravil. 

Aby i neučitelé byli v obraze, klasická sada, kterou jsme na začátku roku "nafasovali", čítala jedno balení bílých a barevných kříd, houbu a hadr na tabuli. Bylo-li vedení vstřícné, někdy i červenou propisku. Taky možnost omezeného počtu černobílých kopií a šlus. (Na jedné škole s jistou nadsázkou padlo: "Když budeš hodná, dostaneš kazeťák." I o ten se někdy strhne bitka.) Není to mnoho. A je to vlastně celkem ponižující...

Dnes znám spoustu dalších učitelů, kteří část své výplaty zpátky investují do své třídy. Kupujeme si knihy, laminovací folie, drukové kapsy, eurofolie, šanony a spoustu dalších nejen kancelářských potřeb. Někteří investují ještě víc a pořídili si vlastní tiskárnu, řezačku, laminovačku a všemožná další udělátka. Z vlastních úspor, z lásky ke své práci. 

Bylo by krásné, kdyby z vedení zněla slova jako: "Tolik nových kartiček pro děti? To je obdivuhodné. Nepotřebujete další folie?" Ale realita je jiná. Školy šetří kde mohou, a tak bláznivé učitelky tajně tisknou barevné stránky u manžela v práci, o prázdné papíry žadoní u rodičů svých žáků a po známých sbírají nepotřebné kancelářské vybavení.

Zatím totiž ještě nikdo nepřišel s tím, že těm, kteří mají našim dětem pomáhat v přípravě na budoucnost, dá všechno, co ke své práci budou potřebovat. A nebo aspoň ty barevné kopie a pět balíků kvalitních laminovacích folií. Nebo ano? :-)

​Sugata Mitra je indický profesor vzdělávacích technologií na School of Education, Communication and Language Sciences. Fyzik, vědec, nadšenec pro učení. A to, o čem na své přednášce mluvil, mě zasáhlo někde moc hluboko. Byla by škoda si to nechat pro sebe..

Vyslechli jsme příběh, který nazývají "The Hole in the Wall". Příběh o díře ve zdi, počítači s internetem a dětech ze slamu, které se samy od sebe naučily s ním pracovat. Protože jsou na webu dostupné TED talks, nemá smysl popisovat detaily. Rozhodně si tím zkuste proložit den, je to pecka. 

Sdílím několik poznámek, které jsem si během celého povídání stačila zaznamenat. Bylo to vážně zajímavé vyprávění, které provokuje k zamyšlení. Zkuste to...

​Těšila se, letos trochu jinak než v minulých letech. Objala staré známé a potřásla několika milýma rukama. Vzpomněla si, jak před lety v Brně, na setkání učitelů, kteří používají iPad, neznala vůbec nikoho z nich. Jak se na ni tehdy někteří usmívali. A jak se letos usmívali úplně stejně. Jak je krásné se do té stejně "potrefené" komunity vracet. 

Valná většina toho, co na ni letos na Učitelském summitu na International School of Prague dýchlo, nebyly po letech aplikace. A je to dobře. Ono je to ve výsledku jedno, v čem se tvoří. Hlavně že se tvoří, že je to efektivní, že nás to tvaruje, posouvá k cíli a že nás to baví. Letos to bylo o nápadech. O příbězích. A o konkrétních lidech. O učitelích a jejich dětech. O tom, co se daří, jaké slepé uličky na nás mohou číhat. 

To nové, co summit letos nabídl, byla hodina plná inspirace. Bylo moc fajn si ji prožít. Podívat se pod ruce lidem, kteří napříč republikou (vlastně republikami - to zdraví slovenské kolegy) učí "jinak". Tady ale nejde o iPady. Nejde o technologie. Jde o filozofii. A ta se nám pod rukama konečně začíná kolektivně proměňovat. Jak pravil Miro Alexovič: "Dítě je partner." Uvědomila si, že to tak má čím dál víc učitelů z jejího (ať už reálného či virtuálního) okolí. A na tváři se jí objevil úsměv. 

Ani většina odpoledních workshopů ji nezklamala. Žádné: "klikněte sem" a "kliknete tam". 
Konečně se zřetelně vynořuje to, k čemu si ona sama během několika posledních let díky mnoha inspirativním lidem a knihám pomalu dochází. Aby ta práce měla smysl a směřovala k vytyčenému cíli, otázka totiž nezní "Jak bych mohl tuhle aplikaci využít?". Otázka zní "Co by mi mohlo pomoct, abych se k tomu cíli dostal efektivněji?". Pokud je to iPad, je skvělé, když ho máte po ruce. A pokud to iPad není, je skvělé, když ho necháte ležet v kufru nebo s ním jen zaznamenáte to, co se událo bez zásahu technologií. 

Možná to cítíte stejně jako ona. Možná vůbec není potřeba jim určovat, které nástroje mají využít. Možná je jen dobré jim pomoct se vyznat v tom "kde jsou, kam směřují a co potřebují k tomu, aby toho mohli dosáhnout". Možná s učebnicemi, možná bez nich. S knihami nebo s dalšími inspirativními lidmi. V tematických projektech, které nerespektují hranice času ani toho, čemu legračně říkáme "předměty". 

Je to už dost dávno, co naposledy stála před sálem plným lidí. A tohle všechno se jí honilo v hlavě. Že se začíná něco měnit a že je to kolektivní. V několika vteřinách jí proběhly hlavou nové školy a systémy, které vznikají na popud těch, kteří už nechtějí své děti posílat do stejné školy, kterou sami zažili. Těch, kteří vědí, že tak, jak jsme to dělali doteď, to už nepůjde... 

Nadechla se. 

A kdyby chtěl kdokoliv z Vás přeletět Atlantik nebo udělat něco podobně nemožného...

Mezi jednotlivé workshopy jsme během příprav poctivě vnořili dostatečně dlouhé coffee breaky. Za zásoby kávy a mléka (mléka zejména) by se nemuseli stydět ani v té sněmovně. Lektoři byli usměvaví, účastníky prováděli poutavě a nešetřili na zadávání praktických úkolů. Všechno svištělo na téměř profesionální úrovni. Přesto se mezi účastníky vkradla únava. (Počtěte si, co ve Staňkově zažila Jitka Rambousková.)